Začalo to knížkou

Začněme obvyklou otázkou: jak jste se dostal k judu a kolik vám bylo let?

Poprvé jsem se s judem seznámil ve 13 letech, když se mi dostala do rukou knížka René Srdínka Malá škola juda. Byla v ní spoustu cviků na kondičku i z gymnastiky a také pár obrázků bojových technik. Líbila se mi ta všestrannost, bylo to jiné než ostatní sporty.

Začal jste tedy trénovat v nějakém klubu?

Kdepak, napřed jsem si zkoušel techniky sám jen podle knížek. Pak, to mi bylo čerstvě 17 let, se dala dohromady parta kluků, a začali jsme trénovat společně. Tam jsem se poprvé potkal i s Radkem Viktorinem.

Takže žádný oficiální klub?

Ne, opravdu jen parta kluků, co si zkoušela bojové techniky. Byli jsme takoví samouci.

Ale pak jste začal trénovat v břeclavském oddíle, že?

Ano, jenže ne judo, ale karate. Dva roky jsem trénoval u Luboše Uhlíře, to mi hodně dalo.

Proč právě karate?

Hodně se mi líbil přístup trenéra Uhlíře, to, jak tréninky vedl. Cvičili jsme vyloženě sebeobranu, byl to tvrdý styl, pády jsme netrénovali na žíněnkách, ale na parketách, jako v reálných podmínkách. A protože Luboš Uhlíř dělal i box, tak jsme si vyzkoušeli i ten. Dával nám hodně do těla a já jsem byl u něj opravdu spokojený.

Zmínil jste, že jste takhle trénoval dva roky. Proč to skončilo?

Trenér odešel zpátky do Čech a klub se rozpadl. Takže pak jsem měl v bojových uměních přestávku a věnoval se hlavně posilování. Jenže jsem se zase potkal s Radkem Viktorinem a začal jsem s ním chodit na policejní tréninky. Jezdili jsme spolu i na semináře jiu-jitsu a kung-fu. To bylo asi v letech 2002 či 2003. Tehdy s námi jezdila i Věra Krásná, která o pár let později, v roce 2006, založila s Radkem v Břeclavi školu bojových umění. Já se tou dobou věnoval hlavně jiu-jitsu, ale všechno se změnilo, když se mi právě tehdy narodil syn. Od narození se mnou jezdil na semináře bojových umění. Začal jako malý chodit na judo a já jsem musel trénovat s ním. A to mě postupně přivedlo k judu i k trénování dětí.

Jaké zkoušky a stupně v bojových uměních máte?

Nejprve jsem si udělal zkoušky v jiu-jitsu, tam mám dnes hnědý pásek, první kiu. Pak jsem si udělal trenérské zkoušky. A až potom jsem začal „páskovat“ v judu. V roce 2022 jsem v judu udělal mistrovský stupeň první dan (černý) a složil jsem trenérské zkoušky 2. třídy. S nimi může člověk trénovat všechny kategorie, včetně malých dětí.

Co způsobilo, že jste nakonec ze všech bojových sportů skončil právě u juda?

Vlastně náhoda. Připravoval jsem se na závody v jiu-jitsu, ale měl jsem zranění a následovala operace. Se závody jsem se mohl rozloučit. A tak jsem začal s Věrkou a Radkem trénovat judo, mohl jsem se tu věnovat i tréninku dětí, včetně svého syna, jak už jsem zmínil. To tak odpovídalo mému zdravotnímu stavu po zranění.

Cenu pro nejlepšího trenéra převzal Petr Lucký z rukou Lukáše Krpálka

Foto: David Korda

Když už hovoříte o trénování, plánujete nějaký další posun v kariéře trenéra?

Chtěl jsem si udělat v judu druhý dan a stupeň zkušebního komisaře 2. třídy. Ale je to všechno   podmíněno dosažením určitého pásku, což už nejspíš kvůli zdravotnímu stavu nedokážu. Člověk musí při zkoušce předvést všechny techniky od těch nejzákladnějších, a já kvůli zranění už některé nezvládnu.

Co vlastně dělá zkušební komisař?

Uděluje pásky čili stupně, na základě zkoušek. Čím vyšší třídu má, tím výš může „páskovat“.

Jak hodnotíte své břeclavské svěřence?

Což o to, máme tu plno dobrých dětí, jenže když chce být člověk vrcholovým sportovcem, nestačí trénovat dvakrát týdně. Největší problém je, že odtud děti odcházejí na střední a vysoké školy a rozutečou se, včetně zkušených judistů. Mladší děti pak nemohou trénovat s pokročilejšími, chybí jim zkušení sparingpartneři. Kdo chce trénovat pořádně, musí jezdit do Brna, kde jsou akademie bojových sportů a každodenní tréninky.

Uslyšíme někdy o nějakém břeclavském judistovi v médiích?

Snad ano. Jak říkám, talenty tady máme. My jim můžeme dát dobré základy, což je asi nejdůležitější, ale vyrůst už musí jinde. Ovšem judo, stejně jako jiné sporty, vyžaduje nejen talent, ale i píli a obětavost. Než se člověk vypracuje, stojí to hodně času a sil. Je to prostě spousta tvrdé práce.

Trénujete všechny dětské skupiny. Která je pro vás nejnáročnější?

Náročné jsou všechny, člověk se musí připravovat na každou zvlášť. A sám se při tom učí. Nejvíc na těch nejmenších dětech – je to více práce, aby pochopily, proč mají co dělat. Proto jim tréninky podáváme formou her. Práce je to náročná, ale zábavná.

Jaké máte jako trenér cíle?

Samozřejmě člověka dojme, když vidí své svěřence na stupních vítězů. Bylo by fajn vychovat z těch malých dětí šampiony, republikové i mezinárodní.

Petr Lucký se svými svěřenci a trenérskými kolegy

Foto: Soukromá škola bojových sportů Břeclav

O judo je v Břeclavi velký zájem. Čím to je?

Určitě hodně pro zviditelnění juda udělal dvojnásobný olympijský vítěz Lukáš Krpálek. Ale judo je opravdu mimořádně vhodné pro děti, je to všestranný úpolový sport. Je samozřejmě náročný na tréninky, ale díky tomu dokáže dítě připravit i na atletiku a gymnastiku. A navíc tady, v Břeclavi, nasadila laťku trénování vysoko už Věrka Krásná. Byla to skvělá trenérka, dokázala vyjít vstříc dětem i dostat z člověka maximum při tréninku dospělých. Lidé s ní byli moc spokojeni.

Ano, Věra Krásná je asi největší ikonou břeclavského juda…

A právem. Ona v rámci tréninku vštěpovala dětem i mravní základy: pomáhat rodičům, připravovat se do školy, sportovat na zdravém vzduchu. Zkrátka snažila se, aby byli co nejlepší lidé i v životě, aby, když už se pro něco rozhodnou, to dělali na 100%. To souvisí i s filosofií bojových sportů. Trenér může dát základ, ale za svým cílem si člověk musí dojít sám. A to platí na žíněnce i ve skutečném životě.