Veronika Vašíčková: Volejbal mi do života přináší disciplínu

Veroniko, pojďme to vzít opravdu od začátku: kdy ses poprvé postavila pod volejbalovou síť?

Volejbal hraju od druhé třídy základní školy, takže od sedmi let.

A kdo tě k odbíjené přivedl? Rodiče?

Ne tak docela. Já byla tehdy na narozeninové oslavě jedné spolužačky, jejíž maminka byla trenérkou volejbalu. A ta si všimla toho, že jsem vysoká a že bych mohla mít pro volejbal předpoklady, tak se zeptala mých rodičů, jestli by mě na volejbal nechtěli přihlásit. Naši nebyli proti, tak jsem přišla na jeden trénink, vyzkoušela si volejbal a chytlo mě to tak, že hraju už jedenáct let.

Hrával volejbal někdo z rodiny?

Pokud vím, tak závodně nikdo. Rodiče sice oba zamlada sportovali, ale nikdo z nich nehrál volejbal na vyšší úrovni. V Lokomotivě mám ale v současnosti bráchu. Je mu 14 a hraje za kadety.

Ty sama věkově spadáš mezi dorostenky, jestli se nepletu…

Ano, už loni mi ale trenéři nabídli, jestli nechci hrát za ženy. Tahle nabídka pro mě byla velká čest a nemohla jsem ji odmítnout. Od začátku jsem věřila, že na to mám. Každopádně to byla velká výzva a nové zkušenosti. Za ženský tým, s kterým jsme se loni probojovaly do druhé ligy, budu pravidelně nastupovat i letos. Ráda bych ale, pokud mi bude vycházet čas, hrála i juniorskou ligu, v tomto případě krajský přebor.

Na jakém postu hraješ?

Jsem smečařka. Na začátku své volejbalové kariéry jsem sice nastupovala na postu blokařky, po nějaké době si ale trenéři všimli, že by mi mohlo jít smečování. Tak jsme to vyzkoušeli – a už mi to zůstalo…

Pro volejbalisty je důležitá kromě výskoku i výška. Kolik měříš?

185 centimetrů.

Jak jsi spokojená s partou na Lokomotivě?

Velice. Já jsem měla během covidu takovou horší sezonu a nebyla jsem si úplně jistá, jak to bude všechno dál probíhat. A přiznávám, že jsem měla i trochu obavy z toho, jak mě mezi sebou přijmou ženy. Ale ukázalo se, že veškeré obavy byly zbytečné. U žen jsem stoprocentně spokojená. Opravdu mile mě překvapilo, jak rychle mě vzaly mezi sebe a že jsem si v tom ustáleném týmu našla svoje místo. Ale vlastně i do týmu juniorek jsem přišla jako „nová“ a i tam jsem spokojená. V obou týmech mi vycházejí maximálně vstříc, protože přeci jen, když člověk hraje dvě kategorie, je to třeba trošku složitější.

Co tě na volejbalu nejvíc baví?

Líbí se mi, že je to rychlá a nepředvídatelná hra. Možná se to nezdá, ale pro hráče na hřišti je to samozřejmě stresující, když se body překlápí z jedné strany na druhou. Když se ale na volejbal díváte, případně si po odehrané hře představujete ten výkon, je to skvělý pocit. V tomhle mi volejbal přijde nejlepší. Samozřejmě ho oceňuji i proto, že jsem vysoká,  takže je to věc, ve které můžu dominovat. A pokud se na volejbal podívám jako na svůj koníček, tak ho mám ráda kvůli lidem, s kterými se díky němu stýkám. Tím myslím nejen spoluhráčky, s kterými se vzájemně podporujeme, a i další lidi, které potkávám na zápasech. Jsme taková velká rodina… To vnímám zvlášť silně u týmu žen, kde jsem si naplno uvědomila, že volejbalem se nežije jen na hřišti nebo v šatně, ale i po zápase, když si jdeme někam sednout. Tohle prolínání sportovního a soukromého života je příjemné.

Věnuješ nebo věnovala ses i jiným sportům?

Určitě. Zkoušela jsem například párové tance, ale tam byl problém v mé výšce. Navíc všichni mí taneční partneři byli mnohem starší a to se mi moc nelíbilo. Dlouho jsem se věnovala i street dance, ale když jsem si pak musela vybrat, čemu se budu věnovat naplno, zvítězil volejbal. Rekreačně jezdím na kole a plavu. A občas zkouším i atletiku. Ne že bych jezdila na závody, ale třeba na školních soutěžích se ráda zúčastním skoku vysokého. Zkrátka a dobře sport mám ráda celkově.

Uměla bys definovat, co ti dává do života?

Jak už jsem naznačila, v prvním řadě jsou to lidé, kteří mě podrží. Prostě přátelé. Samozřejmě také zážitky – za těch jedenáct let mám spoustu krásných vzpomínek na naše cesty po celé České republice. Vždycky se ráda podívám na nová místa.

Ono se to nezdá, ale ve volejbalu to vážně není jen o tom, že dojdete do haly a tam hrajete. V potaz je třeba vzít všechen čas, který trávíte s těmi lidmi. To je na tom to krásné.

Ale pokud bych měla říct, co mi volejbal dává do života ryze prakticky, tak je to určitě disciplína. Ani ve hře, ani v životě nemám ráda, když lidi porušují pravidla. Stejně tak volejbal podporuje smysl pro spolupráci. Je to týmová hra, v které musí všichni spolupracovat. A tak by to podle mělo být i v životě. Práce v týmu, komunikace, porozumění, pochopení, umění vycházet si vstříc, to vše se hodí i mimo hřiště.

Kolikrát týdně trénuješ?

S ženami dvakrát týdně, a když můžu, tak chodím i jednou týdně s týmem juniorek. Vedle toho si samozřejmě dělám i nějaké vlastní kondiční tréninky.

Stává se ti, že se ti na trénink nechce? Jak s tím bojuješ?

To se asi občas stane každému. Naštěstí to u mně nebývá často, protože volejbal beru jako odpočinek. Samozřejmě ne úplně fyzický, ale psychický určitě – třeba i po náročném dnu ve škole je pro mne volejbal osvěžením. Starosti odložím stranou a přemýšlím jen nad hrou, což mě dobíjí.

Když se náhodou stane, že se mi na trénink úplně nechce, zamyslím se, co bych mohla dělat jiného, a vyjde mi z toho, že volejbal má nějaký smysl. Třeba že mi pomáhá být zdravá. Tím nechci říct, že třeba přečíst knížku je špatné, ale každý má jiné priority. A u mě jednoznačně vítězí aktivní odpočinek.

Navíc si moc dobře uvědomuji, že volejbal je kolektivní sport a že vyžaduje týmového ducha. Takže i když se mi třeba úplně nechce, vím, že jsou tam ostatní, kteří čekají, že dojdu…Nemůžu je tam nechat.

Pokud vím, byla jsi součástí i reprezentačního výběru. Jak hodnotíš své mezinárodní zkušenosti?

Já nevím, jestli se tomu může říkat úplně reprezentace. Každopádně od roku 2018 jsem byla zapojena do projektu Naděje Českého volejbalového svazu ročníku 2006. Za dva roky, po které jsem v něm působila, jsme absolvovaly několik mezistátních utkání. Mimo jiné i turnaj Prague Volleyball Games, kde jsme skončily druhé. To byl de facto můj první mezinárodní volejbalový úspěch. Pro mě to bylo na jednu stranu docela stresující, na druhou tamní atmosféra byla hodně příjemná. A v paměti mi utkvělo také přátelské utkání v Polsku s tamní reprezentací v roce 2020, které bylo velmi emotivní. Tam jsem nastupovala nezvykle na postu univerzálky a možná i proto jsem byla z tohoto zápasu dost vystresovaná. Ráda vzpomínám i na Olympiádu dětí a mládeže v Liberci v roce 2019, kde jsem reprezentovala Jihomoravský kraj.

Kterého ze svých volejbalových úspěchů si ceníš nejvíc?

Já jsem měla to štěstí, že týmy, za které jsem během oněch jedenácti let nastupovala, nasbíraly medaile v různých kategoriích – od minivolejbalu přes mladší a starší žákyně či kadetky až po ženy. A je pro mě hodně těžké říct, kterého úspěchu si cením nejvíc. Všechny jsou pro mě důležité. Asi největší úspěch ale je, že jsme s mladšími žákyněmi vybojovaly titul vicemistryň České republiky. Byly jsme tehdy ještě malé holky a nevnímaly jsme, jak úžasný výsledek to je. Jeho hodnotu jsem si uvědomila až nyní s odstupem času.

A v poslední sezoně mi pochopitelně udělalo velikou radost, že se nám s ženami podařilo probojovat přes baráž do druhé ligy žen. Na tom jsme hodně pracovaly, a když to chvilku vypadalo, že by se to nemuselo povést, mě i tým to hodně vzalo. O to větší pak byly oslavy, když se nám tento cíl podařilo splnit.

Máš nějaký volejbalový vzor?

Možná Lukáše Vašinu. Je to taky smečař, mladý člověk, který si plní sny a už hraje i v zahraničí. Obecně ale obdivuju všechny hráče, kteří se dokážou poprat se všemi překážkami a probojují se až do reprezentace. To asi považuju osobně za nejdůležitější.

A zmínit musím i Magdu Bukovskou, břeclavskou odchovankyni, která později nastupovala za Královo Pole, jemuž v uplynulé sezoně pomohla získat mistrovský titul. Letos odešla do francouzského klubu Pays d’Aix Venelles. S tou jsem se dokonce párkrát potkala i na hřišti, když jsem byla menší. Tedy ona byla tehdy na hřišti, já spíš na lavičce…(smích)

Kam bys to sama jako volejbalistka ráda dotáhla?

Možná se to bude zdát jako trochu hloupý sen, ale já bych každopádně chtěla ještě dlouho hrát. Myslím, že každý sportovec by si měl přát, aby mu zdraví a kondice vydrželi co nejdéle. Každopádně na sobě chci pracovat a doufám, že tady v Břeclavi budu mít ještě příležitost se zlepšit. Pak uvidíme. Možná trošku přemýšlím i nad tím, že bych chtěla časem zkusit trénování. Láká mě také učit tělocvik. Určitě bych chtěla, aby se můj život i nadále točil kolem sportu.