Sprint na dlouhou trať

Pane Chlumecký, vy jste se sportem začínal přímo v Břeclavi?

Ne, až do 12 let jsem vyrůstal v Jeseníku, kde jsem chodil do školy v České Vsi. To byla doba, kdy v okrese Šumperk pořádali řadu soutěží pro žáky, nejen atletických. Vzpomínám na pana učitele Svačinu, který nás tehdy vedl ke sportu, i přímo k atletice. Teprve když jsem byl v 6. třídě, přestěhovali jsme se do Břeclavi. Zrovna tehdy se opět konala obnovená Olympiáda břeclavských škol, do které jsem se zapojil. Vyhrál jsem tři disciplíny a díky tomu jsem se začal věnovat atletice. Byli jsme silný atletický ročník (osm či deset kluků, narozených v roce 1964), probojovali jsme se jako první z Břeclavi až na mistrovství republiky v žácích. A začali jsme vozit i medaile ze závodů.

Kromě atletiky jste se věnoval i fotbalu a stolnímu tenisu. Proč nakonec zvítězila „královna sportu“?

Stolní tenis jsem hrál už v Jeseníku, ale moc mě to nebavilo. A ten fotbal… dočetl jsem se o sobě, že jsem začínal právě s fotbalem. Takhle bych to ale opravdu neřekl. Prostě jsem rychle běhal, a tak mě přemluvili, abych si zahrál za žáky Lokomotivy. Nebyl jsem registrovaný a nechodil na tréninky, odehrál jsem dva zápasy a dost možná tak trochu na černo. Závodně jsem hrál fotbal až po skončení atletické kariéry, ale opět bez tréninku, chodil jsem jen na zápasy. To bylo všechno. Hlavní pro mě začala být už od 7. třídy atletika. Na ZŠ Slovácká nás k tomu vedl pan Horník a pak si mě všiml trenér Petr Mazour z Valtic, u kterého jsem začal opravdu pořádně trénovat a specializovat se na běžecké disciplíny.

Mohl byste porovnat, jak se liší přístup dětí dnes a v době, kdy jste se sportem začínal?

My jsme často běhali venku, to si dneska nedovede skoro nikdo představit. V sobotu a v neděli jsme už od 7:30 s trenérem Mazourem běhali v lese. Děti teď trénují prakticky jen na stadionech nebo v tělocvičnách. A musí to být organizované kroužky, už skoro nevidíte, že by si děti šly jen tak zahrát na plácek mezi domy fotbal či hokej s tenisákem. A přitom dneska mají sportovci daleko lepší podmínky, než jsme měli my, mají špičkové sportovní vybavení a moderní zázemí. My jsme například museli běhat od listopadu do dubna na silnici na Veslařské. Umělé dráhy byly tou dobou jen asi v pěti městech v ČSR. Co se nezměnilo, je přístup jednotlivců: tehdy jako dnes záleží na tom, kdo je ochoten pro sport něco obětovat, trénovat, dřít na sobě. Kdo toho není schopen, ten to nikam nedotáhne.

Můžete srovnat i přístup trenérů?

Dnes je trénování odborně na vyšší úrovni, je metodičtější. Ale samozřejmě i dřív bylo plno vynikajících trenérů. Když si čtete třeba i sedmdesát let staré tréninkové příručky, to, co v nich najdete, platí dodnes.

V Břeclavi jste prožil většinu svého mládežnického sportovního období. Jak na to vzpomínáte?

Byli jsme vlastně samouci. Měli jsme jen trenéry na běh, všechny ostatní disciplíny jsme zkoušeli a učili se sami. Snad i to předurčilo, že jsem se věnoval hlavně sprintům. A také mě to nejvíc bavilo. V žácích jsem běhal hlavně „třístovku“, v roce 1978 jsem získal první medaili z žákovského mistrovství ČSR v Ostravě – Porubě. V roce 1980 jsem vyhrál mistrovství ČSSR a pak i mistrovství Československa dorostu v běhu na 400 metrů.

Jak se vám dařilo spojit dohromady sport a školu?

Tady v Břeclavi jsem studoval střední ekonomickou školu, což pro mě bylo spíš utrpení. A každý den po škole jsme trénovali. Vyučování nám končilo ve tři hodiny a v půl čtvrté jsme už začínali trénovat na stadionu. Byli jsme dobrá parta, trénovali jsme každý den.

Na jaké osobnosti břeclavského sportu vzpomínáte?

Když jsem v 6. třídě přišel do Břeclavi, byla tu hodně silná cyklistika, pocházeli odtud i reprezentanti. Silnou pozici tu mělo i veslování, ale co se týče atletiky, to jsem tu vlastně nikoho neznal. Takže mě asi nejvíc ovlivnil právě Petr Mazour z Valtic. A určitě ještě před tím pan učitel Svačina v České Vsi u Jeseníku.

Jaký byl váš největší sportovní úspěch?

Co se týče výkonností atletiky tak to bylo určitě vítězství na dorosteneckém mistrovství republiky v roce 1980.

Reprezentoval jste Československo i na mezinárodních závodech?

Dvakrát na mezistátním utkání mládeže, v Německé demokratické republice a v Maďarsku.

Sportu jste se věnoval i během základní vojenské služby, že?

Ano, v roce 1983 jsem nastoupil na vojnu do Prahy do armádního sportovního oddílu Rudá hvězda. Tam jsem sice neměl takové výkony, jako v předchozí době, ale díky tomu, že jsem měl vystudovanou ekonomku, začal jsem tam dělat úřednickou práci. Pomáhal jsem Ludvíku Daňkovi (vítěz v hodu diskem na OH 1972) a Míle Rezkové – Hübnerové (vítězka ve skoku vysokém na OH 1968), od nichž jsem se toho hodně naučil. A také jsem v Rudé hvězdě začal trénovat mládež.

Pak jste přešel do kategorie mužů. I tam jste se věnoval především běhu, že?

V dospělé kategorii jsem běhal hlavně štafetu s oběma bratry Petrjánošovými a Bořivojem Lánským (všichni tři stále působí v Lokomotivě jako trenéři i činovníci), v roce 1986 jsme zaběhli v Bratislavě okresní rekord na 4×400 m (3:18,82), který dodnes platí. Po vojně jsem začal studovat pedagogickou fakultu v Brně, obor Tělesná výchova – Branná výchova, a bydlel tam. To bylo náročné, ve škole jsme každý všední den začínali už v 7 hodin ráno plaváním, pak následoval hokej, gymnastika, tedy jenom ve škole šest hodin sportu. No pak jsem teprve mohl jít na vlastní atletický trénink. A do toho samozřejmě studium. Čas na regeneraci prakticky nebyl, ale naštěstí jsem to zvládl všechno bez zranění.

A tehdy jste také začal trénovat v břeclavském klubu?

Ano, v roce 1986 jsem začal trénovat v Břeclavi mládež, z počátku jsem dojížděl dvakrát či třikrát týdně. Jako jednoho z prvních jsem trénoval Petra Hlavenku, který byl prvním mým svěřencem, jenž získal medaili na mistrovství republiky (víceboj a překážky). Poznenáhlu začalo toho trénování přibývat.

Kdy jste ukončil aktivní sportovní kariéru?

Závodil jsem asi do 34 let, ale bylo na to stále méně času, měl jsem rodinu, a hlavně jsem se chtěl už naplno věnovat tréninku.

Po vaší sportovní kariéře tedy následoval neméně úspěšná kariéra trenérská…

Ta začal už v Rudé hvězdě, kde jsem pomáhal od roku 1984 s tréninkem dětí a mládeže. Pak jsme na to o dva roky později navázal v Břeclavi. Člověk se učil za pochodu. Zajímavé je, že i když jsem se věnoval vždycky hlavně běhu, sprintu, jako trenér jsem měl největší úspěchy ve skokanských disciplínách. Hlavně v trojskoku a skoku dalekém. V českých dlouhodobých tabulkách jsou moji svěřenci a svěřenkyně na prvních místech.

Ano, dosáhli skutečně mimořádných úspěchů. Mohl byste vyjmenovat alespoň ty největší?

Eva Doležalová, která byla na Mistrovství světa juniorů v Sydney (roku 1996) šestá v trojskoku. Martina Darmovzalová – Šestáková se v trojskoku probojovala dokonce na olympiádu v Pekingu v roce 2008. Nebo Roman Novotný, který u mě trénoval jen krátce, ale pomohl jsem mu dostat se na sportovní školu v Brně, ten se na olympiádě v Pekingu probojoval ve skoku dalekém až do finále. Pak Radek Juška, také skokan do dálky, stříbrný na halovém Mistrovství Evropy v roce 2015. Když jsem to nedávno počítal, tak moji svěřenci získali na Mistrovstvích ČR přes 120 medailí.

Vedle trenérské práce se jako předseda klubu a jako činovník ve sportovních svazech věnujete i organizačním záležitostem. Co všechno je náplní takové práce?

Pracoval jsem do loňska v rámci Asociace školních sportovních klubů jako garant atletiky v České republice, především co se týče organizace školních atletických soutěží. Ve výboru krajského atletického svazu mám na starosti termínovou listinu. I tady na Lokomotivě je plno práce, je třeba pořád opravovat spousta věcí a musíme shánět peníze na provoz.

Na závěr ještě jedna otázka: Proč by se měli děti a mladí lidé věnovat sportu, zejména atletice? Co jim může dát, nejen po fyzické stránce?

Atletika, ale vlastně jakýkoli sport, když se dělá pořádně, naučí člověka určité systematičnosti, chcete-li disciplíně. A to nejen ve sportu, ale v celém životě. Sport člověka otuží, zocelí, vtiskne mu smysl pro fair play. A samozřejmě mu dá i přátelství, která často trvají celý život.