Spravedlnost je základem FAIR PLAY, říká ombudsman ČOV Alexander Károlyi

Funkce ombudsmana ČOV

Na úvod si pojďme vyjasnit terminologii. Jak správně označovat vaši funkci a jak správně mluvit o partnerství společnosti Fosfa a.s. a Českého olympijského týmu?

Je důležité rozlišovat mezi Českým olympijským výborem a Českým olympijským týmem. Společnost Fosfa a.s. je jedním z generálních partnerů Českého olympijského týmu pro období 2024–2028. Smluvní vztah je však uzavřen s akciovou společností Česká olympijská, která je stoprocentně vlastněná Českým olympijským výborem a zajišťuje jeho marketingové aktivity. Český olympijský výbor jako instituce nemůže a ani nechce uzavírat obchodní smlouvy, proto má k tomuto účelu vlastní obchodní společnost.

Co se týče mé funkce, nejsem ombudsmanem Českého olympijského týmu, ale ombudsmanem Českého olympijského výboru – stejně jako je například předseda Kejval předsedou Českého olympijského výboru. To je přesné a správné označení.

Co si má sportovec, rodič mladého sportovce nebo trenér představit pod funkcí ombudsmana Českého olympijského výboru?

Ombudsman Českého olympijského výboru je ochráncem práv v rámci sportovního prostředí sdruženého v ČOV. Nemá exekutivní pravomoci, tedy nerozhoduje jako disciplinární orgán ani jako odvolací instance. Jeho role je však zásadní – chrání principy a hodnoty, na nichž je olympijské a sportovní hnutí postaveno.

Na ombudsmana se mohou obracet sportovní svazy, sportovní kluby, jednotliví sportovci i rodiče nezletilých sportovců, pokud mají pocit, že došlo k nespravedlnosti či křivdě. Ať už subjektivně vnímané, nebo objektivní.

Olympijská charta jasně vymezuje základní hodnoty – mimo jiné nulovou toleranci k jakékoli formě diskriminace. Ať už z důvodu náboženství, barvy pleti, sexuální orientace nebo jiných charakteristik. Pokud existuje podezření, že k porušení těchto principů došlo, ombudsman na situaci upozorňuje a iniciuje řešení.

Jsem volen plénem Českého olympijského výboru na delší funkční období tak, aby byla zajištěna maximální nezávislost a odstup od běžných volebních cyklů. Mohu požadovat vysvětlení, iniciovat jednání, navrhovat smír, doporučovat řešení nebo v krajním případě podpořit i soudní cestu. Primárním cílem je však vždy dohoda a náprava v rámci sportovního prostředí.

Je tato funkce běžná i v zahraničí?

Ano. Myšlenka zřízení této funkce zazněla už v letech 2007–2008 na Kongresu Mezinárodního olympijského výboru. Dnes obdobná role existuje v řadě zemí – například v Německu, USA, Kanadě, na Slovensku, v Argentině a dalších státech. Někde pod jiným názvem, ale se stejným obsahem a smyslem – chránit práva a férovost ve sportu.

Dokážete kvantifikovat, jaké podněty řešíte nejčastěji? Kolik jich ročně bývá?

Funkci vykonávám od roku 2012, tedy čtrnáctým rokem. Ročně řeším přibližně 25 až 40 podnětů. Někdy je jich méně, jindy více.

Spektrum je velmi široké. Často jde o případy, kdy se sportovec cítí poškozen například rozhodnutím trenéra nebo výkonného výboru – typicky při nominacích na mistrovství Evropy, světa nebo olympijské hry. Sportovec může mít pocit, že splnil všechna předem stanovená kritéria, a přesto nominován nebyl. V takovém případě požaduji vysvětlení od příslušných orgánů a prověřuji, zda byl postup v souladu s pravidly.

Další oblastí jsou podněty týkající se Olympiády dětí a mládeže, kterou Český olympijský výbor pravidelně organizuje. Letní varianta v Praze přivítá téměř 4 500 dětí ve věku 12 až 16 let. Rodiče se někdy obracejí s námitkami proti výsledkům, rozhodování rozhodčích či průběhu soutěží. I zde je třeba vše objektivně prověřit, byť každá soutěž má své delegované rozhodčí příslušného svazu.

Zajímavostí je, že z výpravy českých sportovců na posledních olympijských hrách tvořili významnou část bývalí účastníci Olympiády dětí a mládeže. To potvrzuje, že tato platforma má dlouhodobý význam pro rozvoj sportu. Navíc i celkový počet startujících mladých sportovců na Olympiádě dětí a mládeže převyšuje i počet startujících na nedávno skončených Olympijských hrách v Milánu a Cortině.

Vedle toho řeším i podněty týkající se výkladu stanov sportovních spolků, pomáhám s formulací odvolání či vyjádření ve sporných situacích. Soudní cesta je vždy až krajním řešením – je zdlouhavá a sportovní problematika bývá pro obecné soudy velmi specifická. Proto je vždy lepší hledat řešení uvnitř sportovního prostředí.

Foto: FOSFA Sport

Vnitřní fungování českého sportu

Zmínil jste, že nemáte exekutivní pravomoci. Čím se tedy při řešení sporů řídíte a jaký bývá výsledek?

Ombudsman skutečně nerozhoduje ve smyslu „kdo má pravdu“. Není disciplinární komisí, odvolacím orgánem ani arbitráží. Jeho síla spočívá v autoritě, odbornosti a důvěře.

Řídím se stanovami, olympijskou chartou, principy fair play, Etickým kodexem a elementární spravedlností. Členové svazů jsou povinni poskytovat mi součinnost a informace. Za celou dobu mého působení se nestalo, že by někdo odmítl komunikovat.

Jednou ročně předkládám plénu Českého olympijského výboru souhrnnou zprávu o své činnosti – v písemné i ústní podobě. Informuji o počtu podnětů i jejich obecném charakteru. Transparentnost je klíčová.

Ve většině případů se podaří dosáhnout smírného řešení. Cílem není vyhrocovat konflikty, ale obnovit důvěru a férové prostředí. A právě to považuji za nejdůležitější přínos této funkce.

Jak byste mohl postupovat v případě, kdy některý svaz nebo subjekt odmítá komunikovat a nespolupracuje?

Mohu apelovat, argumentovat, doporučovat a vyžadovat součinnost, protože členové sportovního prostředí jsou k ní vázáni stanovami. Pokud by se přesto stalo, že by některý subjekt dlouhodobě nekomunikoval, upozornil bych na to orgány, které v dané struktuře mají odpovědnost – například výkonný výbor nebo plénum.

A v krajním případě je možné informovat i instituce, které se sportem spolupracují systémově, například Národní sportovní agenturu, protože dlouhodobá nečinnost nebo odmítání součinnosti je v rozporu nejen se stanovami, ale i se základní sportovní morálkou. Ve sportu jsme totiž na jedné lodi. Společným zájmem je zdravý rozvoj sportu – a to nejen směrem k vrcholové úrovni, ale hlavně k pohybu dětí a mládeže, který má velký význam i pro budoucí zdraví společnosti.

Řekl byste, že se neblahé jevy v českém sportu postupem času spíše snižují? A jak si stojíme ve srovnání se zahraničím?

Úplně přesné srovnávání je složité, protože neexistuje jedna „tabulka“, která by objektivně porovnala jednotlivé země. Obecně ale můžu říct, že český sport patří v řadě ohledů k těm vyspělejším – a myslím to v pozitivním smyslu.

Například v oblasti dopingu máme dlouhodobě velmi dobrou úroveň prevence i kontroly. Nechci nic zakřiknout, ale ve srovnání s tím, co se objevuje ve světě, je u nás dopingový problém do značné míry minimalizovaný. A platí přitom, že žádným systémem a žádnými tresty se nedá úplně „vymýtit“ všechno. Trest nemá být pomsta – musí mít preventivní i represivní účinek. Kdyby samotné tresty dokázaly odstranit negativní jevy jednou provždy, neexistovala by trestná činnost ani ve společnosti.

Důležité také je, že se společnost vyvíjí – a s ní i sport. Před dvaceti či pětadvaceti lety se tolik nemluvilo o sexuálním obtěžování, zneužívání, segregaci nebo některých formách diskriminace. Dnes jsou to témata, která společnost právem velmi citlivě vnímá, a sport jako její součást je musí řešit stejně důsledně. Nikdo nechce, aby se děti staly obětí něčeho nekalého – a právě proto je nutné nepolevit a dělat maximum pro prevenci i rychlou reakci.

Vedle dopingu jsou tu další oblasti: korupce, ovlivňování výsledků, vulgarita a násilí, někdy i negativní projevy fanoušků nebo výjimečně hráčů samotných. To jsou věci, které se bohužel objevují i v moderní společnosti. A o to důležitější je důslednost a dlouhodobá práce.

Hodnoty a projekt FAIR PLAY

Fosfa a.s. dlouhodobě staví na hodnotách FAIR PLAY. Kdy jste naposledy viděl opravdu čisté, lidské gesto fair play — takové, které vás osobně zasáhlo?

To je zajímavá, ale paradoxně těžká otázka, protože podobných gest se ve sportu děje celá řada — jen si je často ani neuvědomujeme. Fair play nemusí být jen „učebnicové“ přiznání viny, někdy je to jednoduché lidské gesto: hráč po faulu podá soupeři ruku, zvedne ho, poplácá. I to je fair play.

Když ale mám uvést jeden silný příklad, budu v tomhle směru trochu „staromilec“. Vzpomínám na mistrovství světa ve fotbale v roce 1962 v Chile, kdy československá reprezentace hrála ve skupině s Brazílií. Pelé se v zápase zranil a bylo vidět, že se nemůže naplno pohybovat a střídání zraněného hráče tenkrát nebylo možné! A naši hráči Pelého, včetně klíčových opor Josefa Masopusta, Ladislava Nováka nebo Andreje Kvašňáka vědomě neatakovali. Ne proto, že by „vypustili“ zápas, ale z respektu k soupeři, k jeho situaci, k fair play.

Pelé na to celý život vzpomínal. A já to považuji za jedno z velkých fair play gest — o to více, že se odehrálo na vrcholné scéně a v době, kdy podobné momenty nebyly tak běžně zachytitelné a komentované jako dnes.

Nemáte pocit, že podobná gesta dnes hráče, kteří je dělají, spíš „trestají“ — že je to může stavět do horšího světla nebo nevýhody?

Nemyslím si. Je třeba si uvědomit, že například ve fotbale je na hřišti 22 hráčů a sport je to velmi rychlý. Kdyby se po každém kontaktu vše zastavovalo a řešilo „do detailu“, protáhlo by to hru do absurdna.

A podobně je to i s technologií. VAR může být v určitých situacích užitečný, ale nesmí se z něj stát systém, který rozloží rytmus hry. Pokud bychom chtěli být stoprocentně „objektivní“, museli bychom kontrolovat téměř každý souboj — třeba i při zakládání útoku na vlastní polovině. To už bychom nehráli fotbal, ale spíš „kino“.

Jsem jednoznačně pro fair play a spravedlivé výsledky. Ale některé aspekty je potřeba průběžně vyhodnocovat a případně i přehodnocovat, aby sport zůstal sportem.

Dají se zásady fair play u mladých sportovců opravdu naučit?

Ano, určitě. Mladí sportovci potřebují vzory a osobní příklad je v tomhle klíčový. Vidíme to všude: když na akci přijde úspěšný reprezentant nebo medailista, děti to obrovsky motivuje. Najednou si „sáhnou“ na to, že sport není jen trénink, ale i hodnoty, kultura, respekt.

Stejně důležití jsou trenéři: osobnosti, které mají vztah ke sportu, zkušenosti a zároveň umí pracovat s dětmi citlivě a férově. Soupeř je soupeřem jen během utkání nebo závodu, jinak je to kolega, kamarád, člověk.

Sport je mimořádný společenský fenomén. Má schopnost spojovat lidi napříč zeměmi, kulturami i rozdíly. A právě tento rozměr je něco, k čemu bychom měli vést už děti. Fair play totiž není jen formální akt — je to postoj, který se dá žít i mimo sport: v práci, na ulici nebo doma.