Sport dokáže spojovat lidi i generace, říká ombudsman ČOV Alexander Károlyi

Unikátnost projektu FOSFA FAIR PLAY

Jak moc je podle vás projekt FOSFA FAIR PLAY v českém prostředí unikátní? Existuje něco podobného i jinde?

Nechci tvrdit, že mám detailní přehled o všech projektech v republice, ale z hlediska obecného povědomí neznám jiný srovnatelný projekt, který by měl podobný rozsah, obsah a dlouhodobé zázemí jako FOSFA.

Podmínky, které FOSFA vytváří pro nejmladší sportovce — nejen sportovní, ale i hodnotové — jsou mimořádné. A každý, kdo je zná, obvykle potvrdí, že takový přístup má skutečný dopad. Za to FOSFĚ patří upřímné poděkování.

FOSFA posílá mladé ambasadory na velké sportovní akce včetně olympiády. Co je podle vás „jádro“ takové mise? Co si z ní děti odnášejí nejcennějšího?

Za mě je nejcennější osobní prožitek. Dětské zážitky se ukládají velmi hluboko a často mnohem intenzivněji než zkušenosti v dospělosti. A olympiáda nebo vrcholná sportovní akce není jen o soutěži — je to atmosféra, sounáležitost, respekt, kultura, přátelství. To se nedá naučit z prezentace. To je potřeba zažít.

Zároveň vidí nejlepší sportovce světa. I kdyby dítě vidělo jedinou špičkovou soutěž, už to má významnou hodnotu. A pokud má možnost navštívit více disciplín, potkat osobnosti, nasát prostředí a uvědomit si, co sport opravdu znamená, pak je to investice, která se vrací dlouhodobě.

A jsem rád, že to není jednorázové. Kromě olympiády mají děti možnost navštěvovat i další vrcholné sportovní akce. Díky tomu se sport a jeho kultura stává přirozenou součástí jejich života, ne výjimečnou „odměnou jednou za čtyři roky“.

Podle čeho poznáte, že taková mise splnila svůj cíl? Je to vidět třeba i v regionu, odkud děti pocházejí?

Hlavní roli v tomhle sleduje a nese FOSFA, protože vytváří zázemí, podmínky a celý systém podpory. Ale obecně je znakem úspěchu to, že si děti odnášejí zkušenosti, které je formují do dospělosti. Přenesou je dál — do rodiny, mezi kamarády, do budoucího života.

Tohle je prevence v nejlepším slova smyslu. Je lepší investovat do sportu, pohybu a hodnot, než později řešit následky pasivity — zdravotní komplikace, obezitu, závislosti. A my jako Český olympijský výbor děláme maximum pro to, aby děti sport přitahoval a aby k němu patřilo i správné sportovní chování.

Velkou roli v tom hraje i setkávání s osobnostmi. Když děti získají ocenění, když si mohou podat ruku s olympijským vítězem, vyfotit se, prohodit pár slov. Je to zážitek, který posiluje motivaci a respekt. A je krásné, že tyto akce děti berou opravdu slavnostně a vážně — často úplně přirozeně, bez toho, aby jim někdo „nadiktoval“ dress code nebo pravidla chování. To je důkaz, že to vnímají jako velkou událost.

Foto: FOSFA Sport

Limity, podpora a specifika FAIR PLAY

Má FAIR PLAY své limity? Třeba v situaci, kdy padne ve čtvrtfinále olympijského turnaje v hokeji mužů rozhodující gól a později se ukáže, že na ledě bylo víc hráčů, než pravidla dovolují — měl by se někdo „přiznat“?

To je velmi specifická otázka. První rovina je, zda si toho v té rychlosti a emocích vůbec někdo všimne. Rozhodčí si toho nevšimli — od toho tam ale jsou. A je možné, že si toho nevšimli ani hráči nebo realizační tým, protože v zápase takové úrovně jede vše na hraně soustředění a v obrovském tempu.

Druhá rovina je lidská: emoce. Ve vypjaté situaci, pod tlakem, který na sportovce dlouhodobě působí, jako jsou fanoušci, média, očekávání, či sponzoři je velmi těžké chtít po někom „ideální“ jednání, které zpětně v klidu může vypadat jasně. Sportovec jde do zápasu vyhrát, ne „zabruslit si“. Na olympiádě obzvlášť.

A obecně platí, že rozhodčí jsou také jen lidé a chyby se stávají. Kdybychom chtěli absolutní spravedlnost v každém detailu, museli bychom kontrolovat prakticky všechno — a to už by sport přestal být sportem. Jsem pro fair play, ale v reálné praxi musíme pracovat i s tím, že sport je živý, rychlý a emocionální.

Jakou roli v prevenci neblahých jevů hrají rodiče a trenéři? A jaká je nejčastější chyba, kterou lidé dělají v dobré víře?

Základ je trojice autorit: rodiče, učitelé a trenéři. Když dítě vnímá tyto tři opory jako přirozené autority a když se navzájem neshazují, je to velmi silná kombinace.

Rodič je klíčový, protože je dítěti nejblíž a zná ho nejlépe. Výchova ale musí být citlivá, jako když pěstujete kytku — zalévat přiměřeně, nepřelévat, nevystavovat extrémům. Tlak, přehnané ambice a neustálé „převychovávání“ mohou dítě spíš odradit nebo znejistit.

Velký problém bývá na soutěžích, kde se rodič nechá strhnout emocemi. Křičí, radí, často jde proti trenérovi, někdy se chová způsobem, který by si ve svém běžném životě vůbec nedovolil. Neříkám, že to platí plošně, ale děje se to. A dítě pak dostává protichůdné signály, vzniká zmatek a ztrácí se respekt k autoritám.

Souhlasíte s tím, že se rodiče, trenéři a učitelé nemají přes dítě navzájem shazovat a snižovat si autoritu?

Rozhodně souhlasím. Jakmile se trenér, učitel a rodič začnou navzájem zpochybňovat, dítě je v konfliktu, který nedokáže vyhodnotit. A místo podpory vzniká tlak a chaos.

Ideální je symbióza a respekt: trenér nebude zlehčovat rodinu, rodič nebude shazovat trenéra a učitel nebude zpochybňovat obě strany. Nejde o to, aby se všichni scházeli a koordinovali, ale aby v dítěti nevznikl pocit, že autority jsou „proti sobě“.

Dá se s tím vůbec bojovat? Pomůže čas nebo podobné projekty?

Pomůže obojí, ale ideální by bylo věnovat maximum péče lidem, kteří s dětmi pracují. Jenže to naráží na realitu. Kvalitních trenérů ochotných věnovat čas, víkendy a energii často není dost. A bez odpovídajících podmínek a podpory se ten problém těžko řeší systémově.

Teoretický je recept je jednoduchý — vybrat nejlepší trenéry, dobře je zaplatit, dát jim zázemí a podmínky. Prakticky to ale vyžaduje ekonomické zázemí, a právě to je velká síla projektů, jako je FOSFA. Díky nim mají děti i trenéři šanci pracovat v prostředí, které dává smysl a je dlouhodobě udržitelné.

Foto: FOSFA Sport

Slova na závěr

Kdybyste mohl na závěr promluvit k mladým sportovcům z Břeclavska i celé České republiky, kteří sledovali olympiádu a jednou chtějí mít medaili na krku — co byste jim vzkázal?

Myslím, že to většinou vědí sami, protože to slyší od úspěšných sportovců i jejich trenérů. Základ je vztah ke sportu a láska k němu. A zároveň je potřeba počítat s tím, že cesta k úspěchu znamená odříkání a každodenní práci.

Trénink není o tom, že se mi dnes chce a zítra nechce. Je to disciplína, životospráva, vytrvalost, pevná vůle. A vedle sportu je důležitá i „civilní“ stránka života — vzdělání, odpovědnost, schopnost plnit povinnosti.

Mladým sportovcům bych přál hlavně to, aby u sportu vydrželi a vytrvali. A rodičům a trenérům patří poděkování, protože bez jejich podpory by to často nešlo.

Máte osobní zkušenost, kdy jste měl pocit, že vaše práce reálně pomohla — že „udělala svět lepší“?

Takto to osobně nehodnotím. Za desítky let v různých rolích jsem řešil velké množství případů — a když se podaří vyřešit složitou situaci, nemám pocit, že tím „dělám svět lepším“, ale spíš že se podařilo zabránit něčemu horšímu nebo zastavit eskalaci.

Vždycky jsem měl dobrý pocit, když se podařilo řešit případy spojené s korupcí, diskriminací, dopingem nebo ovlivňováním výsledků. To jsou jevy, které do sportu nepatří. Nikdy je zcela nevymýtíte, ale můžete je výrazně omezit — a já věřím, že se to v praxi opakovaně dařilo nejen mně, ale i celé řadě kolegů a institucí.

Konkrétní příklady jsou často citlivé, protože jde o konkrétní osoby a spory, kde jsou minimálně dvě strany a každá je přesvědčená o své pravdě.