Soudržnost týmu je víc, než postup do vyšší ligy

Na začátek obvyklá otázka: kdy a jak jste se dostal k volejbalu? A zkoušel jste i jiné sporty?

Začínal jsem ledním hokejem, kam mě rodiče přihlásili už v šesti letech. Ale během půl roku jsem pochopil, že to není sport pro mě. Naštěstí můj táta hrával basketbal a volejbal, a tak mě přihlásil do Tatranu, kde jsem tedy hrál od těch šesti let. Chodil jsem pak na sportovní školu na Slováckou, tam jsem zkoušel i další sporty, jako atletiku, fotbal, hokej nebo tenis. No a jako děti jsme hrávali fotbal a hokej i po škole na plácku u domu.

Jak byste popsal svůj vztah k volejbalu?

Volejbal jedním slovem miluju, je to dynamická hra, založená na týmové spolupráci. Dal mi plno kamarádů, líbí se mi, že to je kolektivní sport.

Jakých hráčských úspěchů jste dosáhl a kterých si nejvíc ceníte?

Ani nevím, to už je dávno… Hrávali jsme dorosteneckou ligu, ve starších žácích jsme byli dokonce 5. v celém tehdejším Československu. Ale když jsem měl jít v kategorii mužů do 2. ligy, měl jsem plno mimosportovních aktivit a trochu kvůli tomu polevil. Ale jen přechodně, na vysoké škole jsem zase hrál, za ostravskou univerzitu jsem se účastnil krajských přeborů. Tehdy jsem už podruhé mohl jít do 2. ligy, ale nechtěl jsem už sportu věnovat tolik času, a tak jsem zůstal jen u těch přeborů. Po vysoké škole jsem se vrátil do mateřského klubu mého otce, Slovanu Břeclav. Tam jsem jako dítě trávil hodně času, znal jsem ty „starší pány“, kteří tu měli skvělou partu, přidal jsem se k nim a hrál jsem s nimi krajský přebor 2. třídy. Ale když se mi narodily děti, s aktivním volejbalem jsem skončil.

Na archivním snímku najdete Lukáše Pláteníka jako druhého zprava ve spodní řadě

Foto: archiv Lukáše Pláteníka

Co považujete za svůj největší úspěch?

Že jsem u volejbalu zůstal tolik let a že jsem tam poznal tolik přátel. Nikdy jsem nebyl superstar, neměl jsem žádné velké ambice. Ale volejbal stále miluji.

A jak jste se dostal k trénování volejbalu?

K tomu mě přivedly dcery. Původně ani netušily, že jsem volejbal hrával. Až v roce 2016 přišla starší dcera Terezka ze školy, že by chtěla hrát volejbal. To jsem měl radost, jezdil jsem s ní na všechny zápasy Lokomotivy. A po roce či dvou mi kamarádi Lenka a Vlastík Fabikovičovi nabídli, jestli také nechci trénovat, když mám zkušenosti a stejně všude jezdím. Kývnul jsem na to, ale vždycky říkám, že nejsem trenér, nemám ani trenérské zkoušky, i když mě ostatní přemlouvají, abych si je udělal. Jsem prostě jen takový tatínek, který si hraje na trenéra. Samozřejmě se účastním trenérských seminářů a podobných akcí, ale trenér jako takový nejsem. Sám se učím trénovat z praxe, začínal jsem jako asistent u Lenky a teprve potom jsem dostal vlastní tým.

Co pro vás znamenají ocenění Nejlepší sportovec roku pro vaše hráčky a Trenér roku pro vás, která jste získal v rámci FOSFA Sport Awards 2023?

Nejprve musím říci, že hlavní poděkování patří panu Baťkovi a společnosti Fosfa, a také Ivanu Rylichovi, protože právě oni projekt FOSFA Sport vytvořili a uvedli do světa. To je něco výjimečného a úžasného. Co se týče ocenění pro nejlepší hráčky, to je důležité hlavně pro ně, protože je to motivuje k dalšímu úsilí. Pokud jde o mé ocenění, vážím si toho, vnímám to hlavně jako poděkování za čas, který věnuju mládeži. Ale takových je nás tu více, to ocenění by si zasloužili i trenéři přípravek a vlastně i všichni ostatní trenéři. Já ho asi dostal proto, že se nám podařilo vyhrát jihomoravskou krajskou soutěž a postoupit do 2. ligy kadetek (U18).

Jak byste charakterizoval sám sebe jako trenéra?

Jako hlučného a nervního, který toho chce po hráčkách moc. To je trochu nadsázka, ale mám prostě volejbal v krvi a vyžaduju i od těch holek, aby do toho šly naplno. Mám je rád, jen po nich možná chci moc, chci z nich vydolovat to nejlepší. A někdy prostě musím přitlačit.

Máte nějaké své krédo nebo trenérský vzor?

To ani ne, ale chci holkám ukázat krásu volejbalu, aby ho měly rády. I když nich třeba nebudou vrcholové hráčky, tak aby u volejbalu zůstaly a vzpomínaly s láskou na dobu, kdy hrály tady, na Lokomotivě. A hrály třeba ještě v 50, 60 letech. Jiné ambice vlastně nemám.

Jako trenér se věnujete kadetkám a juniorkám. Jak je hodnotíte?

V týmu mám polovinu kadetek a polovinu juniorek. Po postupu do 2. ligy kadetek (U18) jsme zvažovali, zda tým rozdělím, nebo do druhé ligy nenastoupíme. Nakonec jsem tým nedělil a budeme s nimi usilovat o postup do 2.  ligy ve vyšší věkové kategorii juniorek (U20) opět letos. Holky mají mezi sebou velké kamarádské vazby, byla by škoda tým trhat, tráví spolu čas i mimo sportoviště. I mně je s nimi moc dobře. Takže tým je pořád jeden a mladší kadetky v něm nastupují spolu s juniorkami.

Jaké jsou silné stránky vašich děvčat?

Drží při sobě, jsou dobrá parta, to bych vyzdvihl na prvním místě. Nevznikají tam skupinky, rozepře. Projevuje se u nich láska k volejbalu, chtějí opravdu hrát.

Jaké jsou pro vás největší výzvy?

Rádi bychom zase vyhráli v krajském přeboru, abychom opět mohli postoupit do 2. ligy juniorek (U20), za které můžou hrát i kadetky. Vypadá to zatím nadějně. Před posledními dvěma koly vedeme tabulku s náskokem 9 bodů na druhé VK KP Brno.

V kategorii juniorů už děti dospívají a začínají mít jiné záliby. Jak se to projevuje u vás?

Projevuje se to, ale ne tak, že by holky nechodily na tréninky kvůli večírkům a kamarádům, ale spíše kvůli škole. Nejvíc nás ale trápí zranění a nemoci, z deseti holek jsem míval na tréninzích čtyři, pět. Ale za pár let asi začnou i ty večírky a první lásky, to asi nějaký úbytek způsobí. Ale zase přicházejí v tomto věku i nováčci. Sám mám v týmu dvě nová děvčata, která se rychle zapojují.

Máte dvě dcery, Terezu a Báru, obě hrají volejbal. Bára dokonce získala ocenění Nejlepší sportovec roku v rámci FOSFA Sport Awards 2023, že?

Ano, Terka začala hrát volejbal a já pak její tým začal trénovat, jak jsem už o tom vyprávěl. Prošel jsem s nimi několik věkových kategorií, než jsem je v juniorkách předal Ivanu Rylichovi a Martinu Wozarovi. A pak jsem začal trénovat starší žákyně B, kde hrála mladší dcera Bára. A zase se s těmi holkami posouvám do starších kategorií. Takže jsem je vypiplal od 6. či 7. třídy. Některé odešly, jiné přibyly, ale s některými dětmi jsem tam opravdu od začátku. Bára teď je v kadetkách, ale hraje už i za juniorky.

A jak její výkony hodnotíte?

To je těžké říci. Jako tatínek jsem rád, že ji volejbal baví, dokonce trénuje i s ženami a občas s nimi jede i na zápas, kde sbírá zkušenosti. Ale jako trenér se snažím přistupovat ke všem stejně. Jak se mi to daří, jestli na ni třeba nemám vyšší nároky, to musí posoudit spíš ona. Ale volejbal ji baví, a to je pro mě hlavní.

Starší Terka ještě hraje?

Ta už přestala, starší juniorky se vlastně rozpadly, většina děvčat odešla, zůstala jen dvě. A od příštího roku by stejně patřila k ženám. Ale už nehrála dva roky, takže pochybuju, že by se k volejbalu vrátila. I když by mě to potěšilo.

Máte nějakou osobní ambici, nějaký sen?

Ne, to ne. Nehraju si na trenéra. Jsem jen táta, který chce, aby holky měly volejbal rády. Kdybych neměl děti, které ho hrají, asi bych se k němu ani takhle aktivně nevrátil. Trenérské ambice opravdu nemám, aspoň zatím. Ale každopádně mě to baví, člověk při tom i omládne.

A co ta druhá liga?

Určitě, to je samozřejmě náš cíl, ale hlavně kvůli holkám. V této soutěži jsou už kvalitnější týmy a pro rozvoj je důležité hrát s týmy, které jsou na tom líp než my, prostě zahrát si hezký a kvalitní volejbal. Jelikož máme mladší tým, tak první rok by byl pro nás jen na získávání zkušeností a udržení se v této soutěži. Na umístění asi moc záležet nebude, důležité bude se udržet.