Nemám rád, když lidi nemají cíl

Navzdory předsudkům

Na webu si o vás můžeme přečíst, že jste jako kluk začínal s hokejem a basketem a že teprve později jste přes nevoli rodičů přešel k boxu. Čím vám tento sport tak učaroval?

Ono to tak úplně nebylo. Pravda nicméně je, že moje maminka by vám řekla, že mě ani bráchu nemuseli do žádných sportů nutit. Vždycky jsem se sebral a šel se sám někam přihlásit. Takže jsem toho vyzkoušel docela dost. Táta hrál fotbal, takže první přišel na řadu tenhle sport. Moc mě to ale nebavilo, takže jsem pak zkoušel veslování. Nebo judo. Tam jsem absolvoval asi tři zápasy, to bylo celkem fajn, ale pak jsem neudělal žlutý pásek a to mě úplně zlomilo. Odmalička jsem byl trémista. Vždycky jsem to nějak překonal, ale na těchto zkouškách to zkrátka nevyšlo a úplně mi to vzalo vítr z plachet. Pak přišla éra hokeje. Ten jsem hrál asi čtyři roky, do čtrnácti. Jenže od nějakých dvanácti let jsem už pokukoval po boxu. Dokonce mi rodiče koupili boxerské rukavice, abych si mohl doma „trénovat“, box jako takový mi ale zakazovali.

Co pro vás bylo na boxu tak lákavé?

Jako spoustu kluků mě tehdy uchvátily filmy jako Rocky nebo Pěsti ve tmě. Každý z nás chtěl být jako Sylvester Stalone. Mě rodiče dokonce koupili boxerské rukavice, abych si mohl doma „trénovat“, box jako takový mi ale zakazovali. Měli totiž, podobně jako řada dalších lidí, předsudek, že boxer musí být zákonitě hloupý člověk. Takže je pravda, že na první trénink jsem šel tajně, když nebyli doma.

A co rodiče nakonec přesvědčilo?

Po pár tréninkách poznali, že to zkrátka moje volba, že jsem se v boxu našel. Táta mi řekl: „Dobře, chceš trénovat, tak jo, ale musíš makat, abys rány nedostával, ale rozdával.“ A přesně s tím jsem do toho šel. Vždycky jsem si říkal, že budu mistr světa a že pro to udělám všechno, co bude potřeba. Souboj o profesionální titul jsem pak sice o řadu let později prohrál, olympijské stříbro ale pro mě samozřejmě bylo srovnatelně cenné. Takže bych řekl, že svoje mety jsem si splnil.

Když se ale vrátím k dětským letům, myslím si, že bylo dobře, že jsem sportů vyzkoušel víc a že mě rodiče netlačili jen do jedné disciplíny. Málokdo se, pokud jde o sport, najde napoprvé. Důležité je u sportu jako takového zůstat. Nebaví tě basket? Zkus tenis. Nenašel ses v plavání? Třeba tě osloví cyklistika. Nebo jiný sport, to je jedno. Důležité je osvojit si řád, disciplínu, pravidla… Prostě vědět, že v pondělí, středu a pátek mám trénink a že se na to nemůžu jen tak vykašlat. To si pak člověk s sebou nese celý život.

Vraťme se k boxu a k jeho vnímání ve společnosti. Naznačil jste, že o něm mají lidé předsudky…

Jasně, s těmi bojujeme pořád. Třeba s názorem, že co boxer, to hlupák. Pochopitelně z hlupáka na boxu génia neuděláme, ale to přeci žádný sport. A na druhou stranu pak znám řadu opravdu chytrých a společensky dobře situovaných lidí, kteří v mládí boxovali, případně se boxu na rekreační úrovni věnují dodnes.

Taky se říká, že box vychovává násilníky.

A to taky není obecně platná pravda. Neříkám, že každý boxer je „beránek“, ale troufnu si tvrdit, že drtivá většina trenérů vede své svěřence k odpovědnosti. Já se vždycky svých kluků ptám, jak si vedou ve škole. A těm, kteří se „pochlubí“ pětkami nebo poznámkami, poměrně rychle a jasně vysvětlím, že nechci trénovat hlupáky a že kdo se bude prát, ke mně prostě chodit nebude. Zkrátka a dobře, na moje tréninky chodí kluci proto, aby se něco naučili a aby si osvojili disciplínu. Kdo je agresivní a rve se mimo ring, má zjevně přebytek energie. A toho se zbaví v tělocvičně. Vždycky jim říkám, že z tréninku se musí člověk plazit, být unavený, ale na druhou stranu plný endorfinů.

Mnozí taky považují box za nebezpečný sport.

Je to prostě kontaktní sport, v kterém nelze určitá zranění úplně vyloučit. Na druhou stranu v dětských kategoriích se používají přilby, což riziko úrazu významně snižuje. Obecně si myslím, že box není o moc nebezpečnější než třeba hokej. A taková hlavička na fotbale? To může být po dlouhém centru větší rána než přesně mířený úder při boxu. Takže bych nebezpečnost boxu moc nepřeceňoval.

Dobře, tak jinak: měl jste vy osobně z boxu nějaké vážnější zranění?

Nevím, jestli jsem úplně reprezentativní příklad. Já jsem měl pořád něco. Zlomený nos je v boxu úplně běžný, o tom ani nemluvím. Měl jsem dvakrát operované pravé rameno a dvakrát levý loket. Zranění ostatně byla důvodem, proč jsem ve třiceti s boxem skončil. U mě to ale bylo vždy kvůli přetížení. Já do toho zkrátka vždy šel naplno, jinak jsem to neuměl. Makal jsem asi víc, než bylo zdrávo. Byla to pohybová zranění a dělal jsem si to sám. Nebýt toho, mohl jsem boxovat možná i déle. Je spousta kluků, kterým se tato pohybová zranění vyhýbají. A zranění ze zápasu? Ta se odvíjejí od připravenosti každého jednotlivého boxera. Čím líp je člověk připravený, tím je pravděpodobnost zranění menší. V boxu zkrátka platí, že štěstěna přeje připraveným.

Vy jste s boxem začal v 15 letech. Nebylo to svým způsobem pozdě? Kdy je ideální začít?

Čím dřív člověk začne, tím dřív obvykle skončí. Když začne řekněme v deseti letech, v patnácti bude mít za sebou 30-40 zápasů, v osmnácti třeba 150. A už bude opotřebovaný. A ten, který začne v patnácti, ho během tří let výkonnostně dožene. Pro box je potřeba talent a zarputilost. Jedno bez druhého nestačí. Stává se, že talentovaný boxer šidí tréninky, pak vyjede na mistrovský turnaj  do světa a skončí v druhém kole, protože na to nebude mít kondici. I mě takhle v těch „jalových letech“, jak se tomu říká, utekly minimálně dvě medaile.

Ale zpátky k otázce. Řekl bych, že optimální je začít s boxem ve třinácti nebo čtrnácti letech. Samozřejmě ideální je, pokud má takový kluk nebo holka předchozí zkušenosti z jiného sportu. A je jedno, jestli to byl fotbal, hokej, basket, atletika nebo házená. Dobrý je třeba tenis, tam je hodně podobná práce s nohama. V každém případě je předchozí sportovní průprava velké plus. Když mi přijde nový zájemce, hned poznám, jestli předtím sportoval, nebo jestli je to sportovní antitalent, kterého ke sportu „dokopali“ rodiče.

Bez respektu to nejde

Kdybyste mohl vrátit čas a znovu se rozhodoval, na jaký sport se dát, byl by to opět box?

Stoprocentně ano. Ale víc bych poslouchal trenéra, když mi říkal, ať víc makám. Já si myslel svoje a žil jsem v iluzi, že všechno vím. Doma to fungovalo, většinu soupeřů jsem sesekal v prvním nebo druhém kole, ale když jsem vyjel ven, už mi to nestačilo. Já to pochopil de facto až před kvalifikacemi na olympiádu. Tehdy jsem si řekl, že tomu dám všechno a buď to vyjde, nebo skončím. A ono to vyšlo.

Dnes byste ale mohl vybírat z mnohem širší škály sportů, než když jste se rozhodoval tenkrát. Jak si box stojí v konkurenci ostatních sportů? Je o něj mezi mladými zájem?

Je pravda, že jsou sporty, které nám potenciální zájemce „kradou“, protože jsou třeba víc vidět na sociálních sítích. Když to někomu úplně nejde v boxu, uteče třeba k thajskému boxu nebo do MMA. Často s vidinou peněz, které si tím vydělá. Já jsem ale názoru, že člověk by měl nejdřív něčeho dosáhnout v klasickém boxu. Když přiveze medaili z mistrovství Evropy, světa nebo z olympiády, určitě dostane výhodnější nabídku. Nechci nikoho urazit, MMA soutěž je dobře zorganizovaná, ale skutečnost je taková, že já už tehdy před lety dostal za svůj první profesionální zápas stejné peníze, jako dostanou oni. V klasickém boxu se zkrátka točí větší peníze. Jen je potřeba si je zasloužit. Dřít.

Když se ohlédnete za svou sportovní kariérou, co byste řekl, že vám box dal a vzal?

Kromě hodnot, o kterých jsem mluvil a které si s sebou nesu i v životě, mi dal třeba to, že můžu podnikat a že mé jméno mají lidi pevně spojené se sportem. Že můžu dělat to, co mě baví. A že to přináší výsledky – už jsem vychoval mistra republiky v kadetech, mistra republiky v juniorech, juniorské vicemistry republiky…

A co mi box vzal? Snad jen to, že v době, kdy mí vrstevníci „pařili“, já musel tvrdě makat. Zpětně to ale jako ztrátu vůbec neberu.

Vím, že máte syna a dceru. Potatil se syn? Boxuje?

To je přesně to, o čem jsme mluvili. Rudu jsem odmala vedl ke sportu, hrál hokej nebo fotbal, a já jsem samozřejmě chtěl, aby taky boxoval. On se tomu věnoval, byl druhý v republice v juniorech, ale pak ho to přestalo bavit. Mě to pochopitelně mrzelo, asi jako každého tátu v takové situaci. Já prostě nemám rád, když lidi nemají žádný cíl. Vyčítal jsem mu to, ale samozřejmě jsem věděl, že nemá smysl ho nutit, nefungovalo by to. Dnes je spokojený, dělá automechanika a sem tam si jde zacvičit. Do boxovny už ale přijde jen tak jednou za rok.

A co dcera? Z té jste nechtěl mít boxerku?

Tereza hrála od dětství tenis. Bavilo ji to a měla výsledky, ale poté, co nastoupila na hotelovou školu v Poděbradech, musela s tenisem přestat. Je to časově náročná škola a nešlo to skloubit s tréninky.

Část veřejnosti je názoru, že box není sport pro dívky. Jak to vnímáte vy?

To je další z předsudků, které o boxu přetrvávaly. Naštěstí se tohle vnímání mění a holek se v ringu objevuje čím dál víc. A jsou dobré! Ostatně poslední dobou jsou to právě holky, kdo ze světa vozí medaile a drží český box nahoře. Mluvím třeba o Lence Bernardové, která loni přivezla stříbro z mistrovství Evropy. Muži nám bohužel v posledních letech tolik radosti nedělají. Příslibem je ale David Polák, který předloni vybojoval stříbro na juniorském mistrovství Evropy. Ten, když bude makat, může dobře zvládnout pro každého boxera těžký přechod z juniorské do mužské kategorie.

Je podle vás šance, že někdo ze současných mladých napodobí váš úspěch a přiveze medaili z olympiády?

Strašně bych si to přál, protože bychom to jako země a jako Česká boxerská asociace potřebovali. Byla by to pro český box velká vzpruha a určitě by to k našemu sportu přivedlo další zájemce.

Na druhou stranu jsem realista a vím, že to není vůbec jednoduché. Ve správnou chvíli se musí potkat forma, štěstí i los. A je třeba říct, že kvalifikace na Olympijské hry jsou hrozně těžké. Šanci pro naše boxery bych viděl na Evropských hrách, které se budou konat na přelomu června a července v polském Krakově. Medailisté z nich budou automaticky postupovat na olympiádu, což si myslím, že je super. Ale je pravda, že tam z Evropy pojedou prakticky všichni, takže konkurence bude veliká.