Rostislav Osička: Bůh šlehá bičem toho, koho má rád

(první část rozhovoru si můžete přečíst zde: Rostislav Osička: Český box má mladé talenty)

Považujete MMA a další formáty bojových sportů za konkurenci boxu?

Hlavní problém tkví v tom, že MMA a další mají sponzory. Hráči se nějak živit potřebují a samozřejmě když není tolik peněz a sponzorů v boxu, jdou pochopitelně jinam, tomu se nemůžeme divit. V boxu ale zůstávají především srdcaři. MMA také mají zaplacenou propagaci a jsou v televizi více než my. Z boxu jen občas vidíme domácí extraligu. Za mých časů přenášela ČT 1 celé zápasy z finále mistrovství republiky, běžely shoty se sestřihy extraligových zápasů a de facto jsme na tom s přenosem byli podobně jako fotbal nebo hokej. Tohle dnes úplně vymizelo a chybí nám to. Nevím ale proč, vždyť box je olympijský, čestný a gentlemanský sport, kdy se soupeři dívají z očí do očí, hráči musí být skvěle připraveni, aby do ringu vůbec vstoupili, a to nemluvím o mezinárodních utkáních. Boxerům pak chybí hlavně disciplína. Zatnout se a bojovat, být chlapi, ne bačkory. Dnes ty mladé vidím na Instagramech, tabletech, chodí se slečinkami, nebo berou drogy někde za rohem.

Pro tyto neradostné případy je ale box stále důležitý, že?

Ano, stáhnout kluky z ulice a naplnit s nimi tělocvičny. To je naše krédo. Samotnému se mi to podařilo několikrát, ale důležité je, zda u boxu ten mladý člověk vydrží. Z velkého množství se totiž lépe vybere jedna hvězda, jeden profesionál, kterého postavíme na nohy a ten pak může v kariéře pomýšlet vysoko. To mi úplně stačí. Jak ale říkám, je potřeba se boxu věnovat naplno.

Změny v českém boxu tedy vnímáte spíše optimisticky?

Dám vám příklad. Když jsou v boxu oblastní kola, bojuje se na tři ringy. Plná hala sportovců a rodičů na Žižkově, přitom se zde platí startovné. To není jako v MMA, že za to něco dostanou. Box musí bavit a musí v něm být to srdíčko. Spolu s disciplínou jsou i toto hodnoty, které svým svěřencům vštěpujeme. Hrozně důležitá je také pedagogická práce, kouč musí být učitel, psycholog, zkrátka všechno v jednom. Nikdo jiný by mu ale do práce neměl mluvit. Když poskládáte tým třeba motivačních nebo kondičních trenérů, už je to pro boxera těžké, protože se cítí vůči těmto lidem zavázán. V ringu jste ale vždy sám.

Foto: FOSFA Sport, archiv R. Osičky

Popularitu českému prostředí boxu určitě pomohl zvýšit film pěsti ve tmě, ve kterém jste si zahrál například s Markem Vašutem.

Já mu dělal sparing partnera a připravoval jej na roli s kaskadérem Jaroslavem Tomsou, který byl hlavní koordinátor přípravy. Nicméně i jako sparing partner jsem si ve filmu zahrál malou roličku. V té době jsem ale dělal taky kaskadéra a prošel jsem asi dvaceti filmy.

Když srovnáte Pěsti ve tmě například s Rockym?

Nelíbí se mi to. Je přehnaný. Takový film jako Pěsti už nebude. To je nádherný kultivovaný film, má noblesu, drama, napětí, je špičkově zahraný. Navíc jej režíroval Jarda Soukup, můj přítel. Ten mě ostatně do filmu pozval a opravdu se povedl.

Proč by se měl mladý člověk dát na box? A kdy je nejlepší čas?

Lidé říkají, že začít s boxem se dá kolem deseti let. Já si ale myslím, že v deseti z toho ještě ten kluk nemůže mít rozum. Měl by začít s jinými sporty, třeba gymnastikou, judem, nebo atletikou. Osobně tedy tu hranici vidím někde okolo dvanácti let. Ale začínal jsem taky s patnáctiletými kluky a nahoru jsem je vytáhl i tak. Všechno je to o trenérovi, co umí, jaké má kvality a co jim dává.

Jak si vlastně vybíráte své svěřence? Jezdíte za nimi po turnajích?

Ne, chodí za mnou sami. Nábory do klubů se dělaly už hodně dávno, aktuálně vím pouze o jednom. Ale mladí vědí, že když se například na Balkáně na Žižkově koná právě ono oblastní kolo na tři ringy, tak se přijdou podívat. Tam je spousta trenérů, takže tito mladí pak za nimi mohou přijít a domluvit se, jaké jsou možnosti. Můžou jít třeba k Míťovi Soukupovi nebo Karlu Vrtiškovi. Obecně je dnes už boxerských trenérů hodně a musím říct, že se hodně zlepšili, mají větší kvalitu.

To bude asi souviset i s novou generací a novými sportovními poznatky, že? Narážím právě na kvalitní odpočinek sportovců.

Dříve se to asi nevědělo, dnes už se to ví. Trénovali jsme tvrdě až do zápasu. Málo jsme odpočívali, a to byla chyba! Svaly mají být odpočaté, pružné a rychlé. Kolikrát jsem šel unavený do zápasu, přetížený. To dnes už naštěstí neexistuje.

Při přípravě nové generace boxerů tedy můžete tyto neduhy ze své vlastní zkušenosti napravit?

Ano, já říkám, že takový přístup je chyba. Proto když má můj svěřenec Kryštof Vondráček tři zápasy, tak mu dávám dva dny volno. Ta forma se stejně dostaví. Já sám jsem toho mohl dosáhnout několikrát víc, kdyby se tyto věci u nás věděly. Důležitá je životospráva. Nicméně i za mě už o tom věděli třeba v USA, ti kluci jezdili namakaní, nabuzení, ale před zápasy zvolňovali. Nás hnali pořád stejně až do zápasu.

Zhruba v té době jste kvůli jisté události přišel o možnost reprezentovat.

O tom se nechci bavit. Nebo jen krátce. Byla to nešťastná náhoda, bránil jsem kamaráda. Musím říct, že mě ten socialismus úplně utavil. Oni to mohli přejít, mohli tu situaci vyřešit jinak. Samozřejmě na ten popud jsem proti nim šel spíš kontra. Měl jsem svou hrdost, byl jsem takový zpupný, vzpurný. Bohužel to dopadlo tak, jak to dopadlo, skončila mi kariéra.

Cítíte křivdu ještě dnes, nebo ji už odvál čas?

Už ne, jak říkáte – odvál to všechno čas. Už dvacet tři let se věnuji malování, a i výtvarní kritici mi dávají pozitivní recenze. Za to jsem moc rád. A těší mě, že mohu malování propojit se sportem, i když s operovaným ramenem, bolavými zády a bokem. Docela někdy trpím jako zvířátko, ale musím to zvládnout. Život je, jak říkal Exupéry, od toho, abychom byli. Nést nějaké břemeno, jinak to nemá cenu. Já své břemeno nesu, uvidíme jak dlouho, musím se s tím zkrátka porvat. Nebo bych to vyjádřil poetičtěji – Bůh šlehá bičem toho, koho má rád.

Sledujete kromě boxu i jiné sporty?

Když je dobrý hokej, tak se dívám na dobrý hokej. Chvilkami mě baví i fotbal na mezinárodní úrovni, ale musí být kvalitní. Dále se mi líbí atletika, královna sportu, to je překrásný sport, kde by se mohla uplatnit děvčata třeba právě z té MMA. Nehledám kličky a nejsem diplomat.

Dnes už to také není samozřejmé.

Dnes kličkují všichni. Kluci i chlapi. Pořád přemýšlí, kde by vydělali, kde by koho obrali. Podívejte se do těch nemocnic. Homolka nebo Motol. Hlavní postavy, šéfové, vždyť se podívejte, čeho se dopustili. Měli by se řídit morálním kodexem a Hippokratovou přísahou a oni to takhle po… Pán Bůh nás nebude hodnotit podle toho, kolik jsme vydělali milionů, nebo kolik jsme si koupili aut, ale podle toho, kým jsme byli, jaké máme srdce a komu jsme pomohli. To je Ivan Baťka. Ten bude podle toho hodnocen a dojde do ráje.