Nejdůležitější je, aby trénink děti bavil

Pojďme to vzít z gruntu. Vím, že pocházíte z Břeclavi, takže předpokládám, že jste se sportem začínala právě tady. 

Ano, začínala jsem v tehdejším klubu TJ Lokomotiva Břeclav. A zůstala jsem mu věrná po celou svoji kariéru.

Rozhodla jste se pro atletiku hned na začátku, nebo jste zkoušela i jiné sporty?

Když mě prababička ve čtvrté třídě dovedla na rytmiku, tak mě nevzali, protože už jsem byla „moc stará“. (smích) Už v dětství mě lákala házená, ta se ale v Břeclavi netrénovala, tak jsem ve čtvrté třídě začala hrát volejbal. První půlrok jsem byla asi o tři roky mladší než všechny hráčky a vůbec mi to nešlo. Vydržela jsem až do osmé třídy, chvíli si užívala sportu rekreačního, bavilo mě lezení na umělé stěně. V deváté třídě jsem začala s atletikou ve škole a postupně jsem přešla pod atletický klub.

Jak se stavěli ke sportu vaši rodiče? Sportovali také?

Rodiče nebyli nikdy vrcholoví sportovci, ale dali mně i bratrovi základy většiny sportů. Bratr jako malý plaval a hrál florbal. Je hudebně nadaný, takže se časem věnoval spíš hře na hudební nástroje. Já mám totální „hudební hluch“, takže na mě zbyl jen ten sport… A ještě jsme oba chodili do skautu.

Byl někdo, kdo vás během vaší sportovní dráhy výrazně ovlivnil či inspiroval?  Měla jste nějaký atletický vzor?

Vzor jsem neměla. Ale moje největší fanynka byla moje prababička, která – dokud to šlo -, chodívala fandit na stadion a vyráběla mi deníček s výstřižky z novin.

Atletika mi dala kamarádství na celý život

Jaká byla vaše nejoblíbenější atletická disciplína?

Krátké překážky (60 m, 100 m) a sedmiboj, na ten nejvíce vzpomínám, protože celý dvoudenní průběh je velmi emoční a člověk má po uběhnutí osmistovky hroznou radost, že je konec a že přežil. A zvlášť já, která se věnovala hlavně sprintům a vytrvalost pro mě byla spíš utrpení.

Pokračovala jste ve sportovní kariéře i během studií na olomoucké vysoké škole? Dalo se to skloubit?

Na vysoké škole už jsem trénovala spíš proměnlivě a pro radost. Studovala jsem tělocvik, to znamená, že jsme měli denně několik hodin výuky různých sportů. A mě už nezbývala vůle ani energie na vrcholové trénování.

Co vám dala atletika pro život?

S některými holkami z tréninkové skupiny mi dala kamarádství na celý život

Co považujete za svůj největší atletický úspěch?

Mé nejlepší umístění bylo tuším 5. místo na Mistrovství ČR ve víceboji. Jinak si myslím, že mé výkony byly spíš průměrné.

Ale za největší úspěch v rámci atletiky považuji to, že se mi daří ze svých svěřenců vychovávat šikovné trenéry.

Trénink nemá být dril

Proč jste se rozhodla pro roli trenérky a odkdy v ní v Lokomotivě působíte? 

Asi to nějak vyplynulo po tom, co jsem se vrátila zpět do Břeclavi. Magisterské studium jsem studovala dálkově a při práci asistenta pedagoga jsem měla relativně dost volného času. Tak jsem se s trenérem Chlumeckým domluvila, že začnu působit u nejmenších dětí. Bylo to před jedenácti lety a mí první svěřenci jsou nyní trenéři přípravek a trenéři na táborech, a já jsem moc pyšná, když na ně slyším pochvaly od rodičů.

Liší se nějak trénování a přístup k dětem dnes a v době, kdy jste sama začínala? Co je pro trénink dětí v přípravkovém věku nejdůležitější a na co kladete jako trenérka důraz?

Trénink v dětství, kdy jsem hrála volejbal, byl hodně o drilu a velkém množství tréninků. V atletickém tréninku přípravek se jako trenérka snažím o opak, tedy co nejvíce zapojit pohybové hry, u dětí zajistit všestranný rozvoj základních pohybových schopností, zvládnutí co největšího množství pohybových dovedností. Snažím se zajistit pro děti optimální výkonnostní vývoj, aby nedocházelo k předčasné specializaci. Důležité je pro mě vychovávat děti ke ctění fair-play a vybudovat u nich základy pozitivního vztahu k pohybu a sportu do budoucna. Ale asi nejdůležitější je zapojit pohybové hry, aby děti trénink bavil.

A co přístup dětí, změnil se?

Ze zkušenosti tělocvikářky a trenérky můžu říct, že hodně dnešních děti neudrží dlouho pozornost. Je nutné střídat aktivity, zapojovat hodně herní prvek u cvičení, musíte být flexibilní a stále akční.

Dá se už u přípravky odhadnout, jestli má dané dítě potenciál dosáhnout nějakých výrazných úspěchů v pozdějším věku?

To si netroufám říci, na to je má kariéra trenérky ještě dost krátká. Jde vidět, že některé děti mají vrozené předpoklady, ale je mnoho dalších aspektů, které ovlivní jejich sportovní budoucnost. U některých disciplín hodně rozhodují geneticky dané předpoklady, ale myslím, že důležitější je motivace k tréninku, utvoření vztahu k danému sportu a návyku pravidelného trénování.

Klára Klimovičová se svými malými svěřenci

Foto: Lokomotiva Fosfa Břeclav

Postupy z tréninků využívám i při hodinách tělocviku

Kolik dětí je nyní v břeclavské atletické přípravce a jak staré jsou?

Ani přípravka není jedna, máme ji rozdělenou do skupin. Ve skupině, která nabízí pohybová cvičení dětem od čtyř do pěti let, máme deset děti. Atletická přípravka pro předškoláky čítá asi třicet dětí od čtyř do šesti let. Mladší příprava, což jsou děti mezi 6 a 8 roky, má 45 členů. A zhruba stejný počet má Starší přípravka, kam chodí děti mezi osmým a jedenáctým rokem. Pak už přecházejí do žactva.

Jaké hlavní úspěchy svých malých svěřenců byste vyzdvihla?

Opakovaně se nám daří vyhrávat v lize určené pro přípravky Jihomoravského kraje. Také máme každý rok úspěšné finalisty Čokoládové tretry, což je závod pro děti při Zlaté tretře v Ostravě. Od počátku tohoto závodu jsme měli už několik vítězů.

Předpokládám, že trénování pro vás není práce na plný úvazek. Co je vaše hlavní zaměstnání?

Jsem tady v Břeclavi učitelkou druhého stupně základní školy a učím tělocvik a přírodopis.

Promítá se vaše pedagogická praxe nějak do práce s dětmi v atletické přípravce?

Když učím holky na druhém stupni, tak používám hodně podobná cvičení. V tělocviku musí být člověk ještě víc akční a vkládat do něj herní prvky, protože žáci, oproti dětem z přípravky, do tělocviku nechodí z vlastní vůle, navíc se u nich postupem věku ztrácí nadšení pro pohyb. Což u dětí z přípravek řešit nemusím…

Dnes už i vy sama máte děti. Věnují se také sportu? Nebo dokonce přímo atletice?

Starší syn je ve druhé třídě, chodí na atletiku na své základní škole, kde trénuje jedna naše trenérka. Je ale spíš nadšenec biolog, takže si myslím, že časem půjde tímto směrem. Ráda bych ale, aby se věnoval aspoň rekreačně nějakému sportu, který ho bude bavit.

Mladší syn má čerstvě čtyři roky a zatím žádnou přípravku nenavštěvuje. Rádi trávíme celá rodina volný čas spolu, vlastně tak kopíruju vzor mých rodičů, a snažím se dát svým dětem základy sportů a většinu času trávit v přírodě.

Jaké jsou vaše další trenérské plány do budoucnosti?

Dokud budou synové malí a budou se mnou chtít trávit volný čas, tak bych ráda setrvala u práce trenérky přípravek, u administrativy a organizování projektů do atletiky. Jakmile mě moje děti nebudou potřebovat, tak si myslím, že se začnu nudit…  A budu si chtít zvýšit trenérskou kvalifikaci a věnovat se trénování žáků, případně dorostu a juniorů.