01. června 2023
Petr Manuel Ulrych
Fotbal
Aktuality
Víc než tři stovky diváků si včera odpoledne našly cestu na stadion FOSFA MSK Břeclav, aby byly svědky finále poháru Jihomoravského krajského fotbalového svazu. V něm Kuřim oplatila Rousínovu porážku z loňského finále a zvítězila 2:1. V hledišti jsme potkali a vyzpovídali několik osobností z historie břeclavského fotbalu.
Ze zisku krajského poháru se radovali hráči FC Kuřim
Foto: Hana Březovičová
První půle finálového zápasu nepřinesla ani jednomu z týmů příliš gólových šancí. První branka padla až ve druhém poločase, kdy se ze standardní situace prosadil rousínovský útočník Lukáš Obruča. Tatran Rousínov ovšem utkání dohrával bez zraněného obránce Martina Kříže, čehož soupeř dokázal využít – na 1:1 srovnal kuřimský záložník Ivo Kostrůnek.
Závěr zápasu byl napínavý – když už to vypadalo, že o vítězi poháru budou muset stejně jako před rokem rozhodnout penalty, vsítil útočník FC Kuřim Petr Svoboda v druhé minutě nastavení vítězný gól. Kuřim zvítězila 2:1 a oplatila tak TJ Tatran Rousínov rok starou porážku.
Foto: Hana Březovičová
Zmiňovanému finálovému utkání mužů předcházelo v odpoledních hodinách finále krajského poháru starších žáků. I z něj vyšel vítězně tým FC Kuřim, který porazil starší žáky FK Hodonín 3:2.
Jihomoravský krajský fotbalový svaz naplánoval tuto událost do Břeclavi mimo jiné proto, aby připomněl zajímavou minulost místního klubu, zejména pak jeho účinkování v 2. fotbalové lize v 90. letech minulého století. I proto byly pozvány některé významné osobnosti z období největší slávy někdejšího Tatranu Poštorná, na jehož historii navazuje dnešní klub FOSFA MSK Břeclav. Přínos těchto osobností k rozvoji fotbalu v Břeclavi a celém Jihomoravském kraji byl během včerejšího odpoledne oceněn pamětními medailemi.
My jsme této příležitosti využili a zavzpomínali s nimi na jejich fotbalovou kariéru a léta strávená v břeclavském klubu. Zajímali jsme se také o to, co dělají dnes. A pokusili jsme se porovnat dětský a mládežnický fotbal tehdy a dnes.
Výraznou stopu po sobě v historii břeclavského fotbalu zanechal brankář Radek Rabušic. Jeho cesta do brány Tatranu Poštorná vedla ze Sokola Kostice přes Zbrojovku Brno a řecký prvoligový tým Edessaikos Edessa. Na svém kontě má stříbrnou medaili z Mistrovství Evropy U19 v roce 1982, 38 utkání v domácí nejvyšší soutěži a 122 startů v řecké první lize.
Po skončení aktivní kariéry pracuje jako fotbalový trenér a funkcionář. V roce 2003 vedl jako hlavní trenér 1. FC Synot Staré Město, působil znovu v Poštorné a po sloučení břeclavských klubů byl od roku 2005 několik let byl sportovním ředitelem MSK Břeclav. „Zaměřili jsme se hlavně na rozvoj mládežnického fotbalu, protože podmínky v Břeclavi, kde jsou k dispozici čtyři travnatá hřiště, jsou ojedinělé,“ vzpomíná Radek Rabušic.
Radek Rabušic
Foto: Hana Březovičová
Z tohoto potenciálu ostatně těží klub dodnes. Za jeden z největších problémů současného mládežnického fotbalu, zároveň ale také za přirozený důsledek obecného vývoje, považuje Radek Rabušic fakt, že se slábnoucím vlivem rodičů ve vyšších věkových kategoriích zájem dětí o sport postupně upadá.
Sedm sezon odehrál v dresu Tatranu Poštorná záložník Václav Dvořák. Na své zdejší působení vzpomíná jako na vrchol své fotbalové kariéry. „V žácích jsem začínal v Bystrci, v dorostu jsem hrál za Zbrojovku, následovalo pět let ve Znojmě a sedm let v Břeclavi s roční přestávkou, během které jsem hrál ligu v Rimavské Sobotě. Nevystřídal jsem tedy mnoho klubů, ale i tak mohu říct, že to bylo úplně famózní a dodnes to považuju za své vůbec nejlepší životní angažmá. Na fotbal tu tehdy chodily čtyři tisíce lidí. Jen mě trochu mrzí, že přestože jsme v sezoně 1995/1996 vybojovali postup do první ligy, kvůli malé podpoře tehdejšího vedení města se tato soutěž v Břeclavi nakonec nehrála,“ zavzpomínal Václav Dvořák.
Dodejme, že po odchodu z Poštorné se Václav Dvořák vrátil do Znojma, kde se později stal i jedním z trenérů A-týmu a jeho tréninky prošlo několik hráčů, kteří nyní hrají 1. ligu. Například Jakub Pokorný, dnes obránce SK Sigma Olomouc.
Václav Dvořák
Foto: Hana Březovičová
Přípravě znojemské mládeže se věnuje už 23 let a může tak porovnávat. „My jsme samozřejmě tehdy trénovali úplně jinak. Tehdejší tréninkové metody byly pochopitelně poplatné době a každý trenér na to šel jinak. My jsme třeba běhávali s medicinbaly do schodů, dnes to samozřejmě funguje úplně jinak. Láska k fotbalu je ale rozhodující i dnes, stejně jako tenkrát. Na druhou stranu tehdy nebylo tolik věcí, které by naši pozornost odváděly někam jinam. Dnešní děti sednou do autobusu, nasadí sluchátka do uší a celou cestu na zápas hrají hry na mobilech nebo tabletech. Nevnímají okolí. My jsme si povídali a probírali všechno možné,“ říká Václav Dvořák, který se po vzoru Josefa Csaplára naučil poměrně rychle odlišovat kluky, kteří milují fotbal, od těch, kteří milují být fotbalisty. „Ten, který hned po tréninku utíká navoněný pryč, to obvykle nedotáhne tak daleko jako dříč, který po tréninku zůstává déle a ještě si třeba sám něco přidá. A to přesto, že mohl mít na začátku třeba větší talent.“
Mezi hosty pohárového finále byl i někdejší útočník Radek Šindelář, svého času hráč prvoligových týmů Slavie Praha, Chomutova, Bohemians Praha či Zbrojovky Brno. V československé lize odehrál 111 utkání a dal 22 gólů, osmkrát nastoupil v evropských pohárech a na konto v nich připsal tři branky. Do Poštorné přestoupil ve svých 29 letech z prvoligové Sigmy Olomouc v roce 1993. „Přestože Tatran tehdy hrával třetí a pak druhou ligu, strávil jsem tady nádherné čtyři roky. Byli jsme skvělá parta a na naše zápasy chodilo třeba čtyři nebo pět tisíc lidí,“ zavzpomínal Radek Šindelář a speciálně si pochvaloval otevřenost tehdejších zdejších fanoušků. „Fotbal tu byl tenkrát opravdu společenská událost,“ shrnul Šindelář.
Po odchodu z břeclavského klubu hrál ještě čtyři roky v Rakousku, potom s fotbalem skončil. Nyní žije v Olomouci, ale do Břeclavi se rád vrací. Na adresu dnešních dětí pak poznamenává, že většině chybí mrštnost. Příčinu vidí mimo jiné v nedostatku volně přístupných sportovišť, na kterých by děti mohly trávit volný čas.
Radek Šindelář
Foto: Hana Březovičová
S láskou vzpomíná na svoji hráčskou kariéru v Tatranu Poštorná i někdejší spoluhráč Radka Šindeláře, útočník Vladimír Malár. „Já jsem sem přišel ve dvaceti letech z Hrušek a tehdy mě hned pohltila zdejší atmosféra. Bylo to samozřejmě umocněno tím, že jsem přecházel z okresního přeboru do 2. ligy. Byl to velký skok, ale podařilo se mi adaptovat a zažil jsem tady tři krásné roky,“ usmívá se Vladimír Malár, který během své kariéry sbíral zkušenosti i v Hodoníně, Bardějově, pražské Slavii či Starém Městě. S posledně jmenovaným celkem vybojoval postup do 1. ligy a stal se kapitánem. V roce 2001 přestoupil do Sparty, po roce a půl se vrátil do Starého Města.
Dnes trénuje muže FOSFA MSK Břeclav. Když přijde řeč na to, jak se změnil fotbal od doby, kdy s ním začínal, Vladimír Malár si povzdechne: „Mrzí mě, že přestože podmínky jsou nyní naprosto nesrovnatelné, dnešní kluci se o to málo perou. Konkurence už není, jaká bývala. A řada těch, kteří by dřív skončili u fotbalu, dá přednost jiným sportům.“
Vladimír Malár
Foto: Hana Březovičová
Tento vývoj je ale přirozený, o zájem dětí se zkrátka pere široká škála sportů. A to nejen v Břeclavi, ale v dalších městech. Důležité je, aby se děti hýbaly a netrávily volný čas jen u displejů a obrazovek.
