Když frčíme na endorfinech!

Říká se, že pokud se děti nehýbou, zcela jistě spí. Pohybem totiž tráví mezi 70 až 80 % času, co jsou vzhůru. Nejmenší zkrátka vědí, že pohyb je jednoduše skvělý. Je to přirozený lék, který vede ke snížení úzkosti a deprese. Dokáže skvěle eliminovat stres, zlepšuje kvalitu spánku, a tím i naši psychickou a fyzickou výkonnost, vysvětluje psychoterapeutka Jana Bernas.

Co přesně s lidskou psychikou dělá sport?

Lidské tělo bylo stvořeno k pohybu. Člověk je tedy hnán vlastní přirozeností a potřebou k tomu se hýbat. Je to fakt, který si neseme už celá pokolení. Pokud se dáme do pohybu, spouští se v našem těle starý vývojový mechanismus, kdy mozek dostává impuls pro boj s nepřítelem nebo pokyn k útěku. Produkuje speciální látky tzv. endogenní opioidy, mezi které patří i endorfiny. Tělo je vyplavuje jako ochranu před stresem a pocity s ním spojené. Výzkumy prokázaly, že tyto látky působí jako morfin nebo opium, proto se při cvičení dostavují pocity euforie, radosti a uspokojení. Lidé zpočátku dosahují maximálního pocitu štěstí, ale časem se tento efekt snižuje, takže navyšují dávky pohybu, a zvyšují tak i hladinu vylučovaných endorfinů, což je skvělá motivace pro začátečníky. Endorfiny dokonce blokují pocity bolesti, mají tedy určitý analgetický efekt.

Je tedy pohyb vhodný i pro jedince, kteří se potýkají s nejrůznějšími poruchami jako je například ADHD. Nebudou takové děti v rámci „endorfinového opojení” ještě více roztěkané?

U dětí, které mají diagnostikovaný syndrom ADHD, hraje pohyb zcela zásadní roli. Problémy může způsobovat pouze dyspraxie, což je v podstatě vývojová porucha motorických funkcí a pohybové koordinace. Právě ta se často objevuje v souvislosti s ADHD. Určitě je skvělé pohyb u těchto dětí podporovat. Nejdříve je ale dobré vypozorovat, k čemu konkrétně má vlohy a predispozice a dle toho pak volit konkrétní sport. Lidé s poruchou ADHD často vynikají právě v plavání nebo ve vytrvalostním běhu, u kterých je tolik neruší jiné vjemy. Výjimkou není ani fotbal nebo třeba tenis. Pokud si pak dítě v daném sportu najde zálibu, jeho obrovskou výhodou může být právě schopnost tzv. hyperfokusu, kdy se člověk přehnaně soustředí na jednu věc.

O benefitech pohybu není pochyb. Je pro lidskou psychiku podstatné, zda jde o sport individuální nebo kolektivní?

Obecně lze říci, že kolektiv a schopnost začlenění se je skvělá škola života a velká příležitost rozvíjet u dětí sportovní nadání. Nicméně zdaleka to tak nevnímají všichni. Je potřeba, aby tuto volbu učinil každý sám dle svých možností a pocitů. Někdo je spokojený, pokud si jde dvakrát týdně s kluky zahrát fotbal. Má to daleko přesahující blahodárný vliv nejen na jeho fyzické tělo, ale splňuje to i společenskou příležitost a s tím spojené vazby. Člověk se těší na míč i na kamarády – kolektiv. Pro druhého je tento způsob nemyslitelný, protože zkrátka potřebuje každý den na dvacet minut „ponořit hlavu do bazénu”, a symbolicky tak ze sebe smýt každodenní starosti. U dětí je mnohem náročnější najít správný kolektiv, a vyhnout se tak třeba i snaze někoho z týmu vyčlenit nebo vyštvat.

Kolektivní sport tedy může hrát i kontraproduktivní roli…

Problém není v kolektivním sportu, ale v nevhodně zvoleném pohybu pro mé vlastní já. Je to otázka individuality jedince, jeho správné volby a pocitu, jestli mi právě tento druh pohybu přináší radost nebo spíše utrpení. Taková zkušenost může odradit jedince na dlouhé roky. V podstatě se to dělo v době normalizace, kdy byly více propagované kolektivní sporty včetně tradiční přehlídky v rámci Spartakiády. Děti, které tehdy kolektivní sport zkrátka „nedaly”, na něj obecně zanevřely, i když mohly být spokojené a možná i úspěšné například v některém z individuálních sportů.

A nezlenivěli jsme od té doby trochu? Jak vést „digitální” generaci k pohybu?

Především přirozeně. Je skvělé, pokud dětem v průběhu jejich života ukazujeme vše, co máme rádi. Nechme je tedy také jednou, aby i ony ukázaly nám, co se jim líbí a co je baví. Jen tak nás budou brát vážně a jen tak mohou nakonec najít své pomyslné „es muss sein”. Je to o férovosti, motivaci a o tom, jak pěkné si to člověk udělá. Jak moc dokáže děti pro pohyb nadchnout, jak moc je dokáže zaujmout. Na sílu to zkrátka nefunguje. Pláč je signálem, že něco není v pořádku. Do sportu bychom neměli nikoho nutit, sport má být radost.

Jak často by měl člověk sportovat, aby výhody psychické pohody pocítil?

Zvláště u dětí se často hovoří o pravidelnosti. Ta je důležitá především z pozice tzv. pohybové paměti a vytváření si návyků. Určitě není od věci, když má dítě dvakrát týdně trénink, protože si tak fixuje daný pohyb. Stává se, že pokud například chodí méně než jednou za týden, dojde k tomu, že daný pohyb děti zapomenou a vůbec jim to nejde, což samozřejmě může vzbudit pocity frustrace. V případě pravidelnosti se pohybová paměť trénuje a daný cvik rychleji naskočí, protože mu předchází reálný pohybový zážitek. Pohybová představa a představa o pohybu nejsou to samé. U dospělých spíše platí, že méně je více, ale častěji.

Které druhy sportu přináší nejlepší výsledky v oblasti psychického zdraví?

Na tuto otázku musí najít odpověď každý sám. Obecně platí, že pocit štěstí by se měl dostavit zhruba po 20 minutách adekvátního pohybu. A je naprosto individuální, zda jde o procházku lesem nebo absolvování půlmaratonu s ovázanými kotníky. Někdo potřebuje pro pocit štěstí z pohybu nutně pokořit svého soupeře. Roli hraje také určitá návykovost na pohybu a zvyšování si dávek, aby se dostavil onen zázračný pocit štěstí.

Přeci jen dobrý úmysl nemusí vždy skončit dobře.  Zvláště ve chvíli, kdy rodiče do dítěte projektují své ambice být profesionálním sportovcem. Setkáváte se s takovými případy?

Častěji, než bych chtěla. Jsou to věci, které se dějí ve velmi vysoké míře. Podíl na tom má i naše společnost, která takové chování často toleruje. Tento druh tlaku se negativně odráží v psychice dítěte a je zcela zásadní pro utváření jeho osobnosti, pro jeho sebevědomí, pro jeho vnímání vzorců chování. A to jsou nepopiratelně zásadní věci pro život každého z nás.

Stejně jako vítězství a prohra. Jak pomoci svému dítěti vyrovnat se s prohrou?

Není nic přirozenějšího než prohra. Vítěz je vždy jen jeden, poražených mnoho. Sport a pohyb jsou ve skutečnosti o tom, že máš rád míč, líbí se ti za ním utíkat vpřed, chceš být s partou kluků, co potkáš cestou na trénink, když kopeš do kamínků. Pokud budeme naše děti toto učit, nebudou prohře ve sportu dávat hodnotu, kterou v podstatě nemá. Zítra zase vyjde slunce, to už nikoho nebude zajímat, jestli jsi včera vyhrál nebo prohrál. Rozhodně bychom ale měli podpořit touhu jít a zkusit to znovu, opět bojovat naplno za to, abych byl lepší.

A pokud to nejde nebo nefunguje, je potřeba něco změnit a znovu se té výzvě postavit. Dobré je objektivně si pojmenovat důvody, proč to nevyšlo. Někteří jedinci tuto frustraci překlopí do naštvání a až poté jsou schopni pojmenovat, co přesně se stalo a udělat to příště jinak. Tak to funguje i v životě. Přijmout prohru jako něco přirozeného není kapitulace.

Je horší prohrát sám za sebe nebo v rámci týmu?

V tomto případě má kolektiv podpůrnou a ochranou roli. Člověk není na prohru sám, sdílí ji s týmem stejně jako vítězství. V případě individuálního sportu je tlak na jedince mnohonásobně vyšší. Vše je postaveno na výkonu jednoho člověka, který i za prohru nese vinu na svých bedrech sám. Je vystaven velkému stresu a naopak, pokud vyhraje, může se dostavit pocit falešného vítězství, kdy si výhru nedokáže vychutnat, což se vám v kabině nikdy nestane.

Z výzkumu společnosti Ipsos pro akci Díky, trenére vyplynulo, že 27 % dětí muselo kvůli ekonomické situaci omezit své sportovní aktivity a téměř desetina dokonce přestala sportovat. A to při vzrůstající obezitě u dětí není dobrá zpráva. Jaký vliv bude podle vás mít úbytek pohybu u dětí na jejich psychiku?

Obrovský, což vnímáme už teď v souvislosti s pandemií koronaviru. Roky jsme děti učili, jak vstát od počítačů a hýbat se. Opatření vlády v souvislosti s pandemií nakonec negativně postihla právě ty nejzranitelnější, nutila děti sedět doma u počítačů, a to povinně a řízeně. Dá se říci, že nám odpadla celá jedna generace profesionálních sportovců. Nábory se nekonaly nebo velmi omezeně, což bylo likvidační také pro celou řadu sportovních klubů. A současná ekonomická krize situaci ještě více prohlubuje. Řada lidí řeší svůj příjem a koníčky jsou první záležitostí, kde se v rodinném rozpočtu škrtá. Navíc děti přišly o svou léta budovanou imunitu a dnes jsou velmi často nemocné, což vede k rozhodnutí rodičů sportovní kroužek dále neplatit. Děti nemají osvojený pohyb a s ním spojené návyky, jsou pasivní. Vzrostla závislost na počítačových hrách a sociálních sítích. A tento problém, pokud nenastane změna, se bude prohlubovat.