Jsem rád, že můžu růst spolu s klubem

Pane Mikulče, kde jste začal se stolním tenisem a co vás k němu přivedlo?

Moje prvotní kroky ke stolnímu tenisu byly snadné. Nikdy jsem nevynikal v kolektivních sportech, jako ve fotbalu nebo volejbalu. Jako dítě jsem nebyl moc rychlý a ani vysoký. K pincu mě přivedl můj spolužák. A za to jsem moc rád.

Kolik vám bylo let?

To mi bylo 10 let.

A kde jste začínal?

V Dolním Němčí, v okrese Uherské Hradiště. Tam jsem byl dva roky, po roce si mě všiml klub Slovan Hodonín a za další rok už jsem začal jezdit na turnaje. V Hodoníně jsem hrál i s jedním z našich nejlepších současných hráčů, Lubošem Jančaříkem. Dokonce jsme spolu vyhráli i mistrovství republiky družstev. Další rok, to už jsem byl v 7. třídě, si mě vyhlédl klub v Hustopečích u Brna. Tam působil reprezentační trenér Kamil Koutný a byli tam vynikající hráči v kategorii starších žáků Antonín Schwarzer a Matěj Urbánek. S nimi jsem měl možnost hrát. Patřili jsme ke špičce v republice. Hustopeče mi nastartovaly kariéru tím nejlepším způsobem. Měli jsme asi nejpříznivější podmínky v republice a prvotřídní vedení od trenéra Koutného.

To jste ještě byl na základní škole… A potom?

Po škole vyvstala otázka, kam dál na střední? Měl jsem nabídky z Prahy i Ostravy, ale nakonec jsme se s rodiči dohodli, že půjdu do Havířova, kde se dalo dobře skloubit studium s tréninkem. Tam jsem pak zůstal šest let, od učení přes maturitní nástavbu až po první rok na vysoké škole. Ale hlavní byl pro mě po celou dobu pingpong. Na škole jsem měl individuální plán, takže jsme s kamarády moli trénovat i třikrát denně.

Jak proběhl váš přechod z mládežnické do dospělé kategorie?

Tenhle přechod je pro většinu hráčů náročný. V „mládeži“ vítězíte, jste špička, ale přejdete mezi dospělé, a ne každý se prosadí. Ani mně se to tak úplně nepovedlo. Klub Havířov mi dal možnost si splnit sen mladého dítěte a to nastoupit v superlize proti mistru světa Werneru Schlagerovi. Bylo to úžasné, mohl jsem si zahrát proti hvězdě, kterou jsem znal z televize. Splnil se mi sen. Ale jak říkám, v té mužské kategorii se mi nepodařilo prosadit. Tak jsem si našel další klub, Banka Hodonín. Tam nebyl trenér pro mě jako pro dospělého, ale pomáhal jsem trenérům mládeže vychovávat mladé hráče tím, že jsem jim dělal sparinga. Hrál jsem v Hodoníně zároveň i 1. ligu, bojovali jsme o postup do extraligy, ale nepovedlo se. Ale i tak to byla moje nejlepší sezóna v životě. Hrál jsem tu i s děvčaty, to se mi dřív nestávalo. To bylo zajímavé, dalo mi to rychlost. A tak jsem měl v prví lize skóre 70% vítězství, ve druhé lize dokonce poměr 35:5 na vítězství.

Byl jste v klubu zaměstnaný?

Ne, měl jsem normální práci a do Hodonína dojížděl. Ale pak jsem začal víc pracovat a šel výkonnostně dolů. Dospěl jsem do stádia, kdy jsem si říkal, že bych chtěl odejít do ciziny. Původně jsem chtěl s kamarádem do USA, ale nevyšlo to, nakonec jsme skončili na Novém Zélandu. A tam jsem zůstal dalších šest let, hlavně kvůli pingpongu. A protože jsem se sice doma neprosadil v mužské kategorii, ale v mládeži se mi dařilo, mohl jsem na Zélandu trénovat právě mládež.

Kolik vám tehdy bylo?

To mi bylo 25 let, rok 2013. Na Novém Zélandu jsem se od začátku věnoval mládeži, i když jsem moc neuměl anglicky. Ale udělali jsme to tak, že já jsem děti učil pingpong a ony mě anglický jazyk. Samozřejmě jsem se tím neživil, normálně jsem pracoval, ze začátku hlavně manuálně, kvůli tomu jazykovému hendikepu.

Proč jste se vrátil domů?

Byl jsem na Zélandu do roku 2019, kdy jsem se musel kvůli úrazu vrátit do České republiky, protože tam mi nemohli lékaři pomoci. Ale i tady u nás trvalo ještě dva roky, než jsem šel na operaci s kyčelním kloubem. Bydlel jsem tehdy doma v Dolním Němčí, kde jsem zároveň také trénoval mládež. Pak následovaly další operace, a když jsem už na tom byl lépe, přemýšlel jsem, co dál. Za ty tři roky jsem ztratil motivaci. Rozhodl jsem se, že si tu buď najdu práci jako trenér, nebo se vátím na Nový Zéland. Protože to trénování prostě miluju. Už tehdy jsem se seznámil se Zdeňkem Cupákem z klubu stolního tenisu FOSFA LVA, který mi nabídl možnost trénovat tady. Měl jsem tehdy zrovna možnost trénovat i ve Vídni, ale nakonec jsem se rozhodl právě pro LVA.

Co vás k tomu vedlo?

Ve Vídni už byly děti herně hotové, vyhrávaly turnaje, těm jsem toho neměl tolik co dát. Ale tady, v LVA, jsem viděl to nadšení i možnost trénovat děti od malička. Vidím tady obrovskou chuť do hry nejen u dětí, ale i u vedení klubu, i u těch chlapů, co dělají dětem sparingy. Všichni v klubu rostou společně a jsem rád za možnost růst s nimi. Chtěl bych, aby děti zažily v pingpongu to, co jsem kdysi zažil já, respektive i mnohem víc. Teď nemluvím jen o hraní extraligy, reprezentaci, ale hlavě o přátelství a o tom, že se jim může otevřít svět. U dětí, které se stolním tenisem teprve začínají, nejsou podle mne výsledky až tak důležité.  Vše přijde u každého dítěte individuálně, kdy začne ten sport vnímat jinak, víc vážně a bude chtít samo něco dokázat.

A je někdo z vašich bývalých svěřenců, kdo se prosadil?

Pamatuju si třeba, jak k nám přišel jeden pětiletý klučina a já ho vzal, ať trénuje se mou u stolu.  Bylo vidět, že má talent a chuť. Tak jsem ho nějakou dobu trénoval… Vidíte, a dnes je v reprezentaci na Novém Zélandu. Jsem za něj moc rád…občas si i dnes s rodiči napíšeme pár řádků.

Jaký klub jste na Novém Zélandu trénoval?

Tam se nehraje tak úplně za kluby, jako spíš za oblasti. Já trénoval za oblast Canterbury.

Jaký byl váš největší sportovní úspěch?

Víte, asi bych to neměřil na klasické úspěchy, ale co je pro mě nejdůležitější, jsou přátelství, která mi pinec dal. A otevřel mi také dveře do světa. Dnes kamkoli přiletím, všude mám kamarády, právě díky pingpongu. A to je asi ten největší úspěch. Ovšem když to vezmu zpětně tak jako dítě vyhrát turnaj ať je to okres, kraj nebo republiková úroveň. Každý turnaj to dítě nastartuje na lepší výkon a náročnější trénink. A potom samozřejmě hrát v mužských soutěžích jako jsou superliga, extraliga a 1. liga.

Liší se nějak stolní tenis u nás a na Novém Zélandu?

Nepanuje tam taková rivalita jako v Evropě nebo v Číně. Tam jsou na špičce ti, kdo přiletí z ciziny, kde se neuchytili. Takže třeba čínský hráč, který se neprosadil v Číně, byl deset let na Zélandu neporazitelný. Ta úroveň je tam nižší, není moc možností, jak se naučit hrát. Musíte kvůli tomu letět do Evropy nebo do Číny či Koreje. Takže i já s kamarádem, i když jsme se tady v mužích neprosadili, jsme byli na Zélandu mezi pěti nejlepšími. My se ale postupně vyčleňovali a snažili se věnovat mládeži.

Neplánujete se na Nový Zéland vrátit?

Kdyby se mi nestalo to zranění, zůstal bych tam a měl bych dnes už občanství. Ale i tak jsem za šest let získal trvalou rezidenci a můžu se tam kdykoli s rodinou vrátit. Ale na Zélandu bych nemohl trénovat stolní tenis profesionálně. A to je to, co mě naplňuje: chci trénovat pingpong na plný úvazek. To je pro mě ta největší radost.

Jak hodnotíte děti po prvním soustředění, které je za vámi?

Zatím jsem je neviděl na turnaji, ale je znát, že předchozí trenérka, Denisa Pyskatá, udělala obrovský kus práce, takže nezačínám od nuly. Děti mají krásnou techniku, hezký pohyb, takže já to budu už jen zlepšovat a zdokonalovat a s nově příchozími dětmi budu pracovat úplně stejně.

Chystáte se do klubu přinést nějaké nové tréninkové metody?

Pingpong se strašně mění, za tu dobu, co jsem byl na Zélandu, se z toho stal úplně nový sport.  Je daleko agresivnější, rychlejší. Určitě se zaměřím víc na spolupráci s rodiči a alespoň u starších dětí chci komunikovat přímo s nimi, aby si samy do určité míry řekly, co chtějí a co potřebují. Samozřejmě tu jsou videonahrávky tréninků nebo zápasů, které následně s hráči prostuduji. Hlavní ale je, aby si děti našly kamarády a aby se jim otevřel svět – tak jako mně. Důležité je, aby odtud mládež neodcházela z LVA do jiných klubů, ale pokračovala tu i v pozdějším věku. A to je i plán vedení. Růst společně.