Jeden trénink denně nestačí

Odmala v dresu

Byl pro vás hokej vždycky jasnou volbou?

K hokeji mě a mého o rok staršího bratra přivedl táta, který za mlada sám hrával. Poprvé mě na brusle postavil už ve čtyřech letech. Takže přestože jsem se věnoval i jiným sportům a hrával jsem například fotbal za Moravan Lednice, hokej byl vždy na prvním místě. V dětství jsem trávil na ledě asi hodinu a půl denně. A o víkendu jsem ještě navíc hrával fotbal.

S hokejem jste začínal v Popradu, kde jste se narodil. Později jste se přestěhoval do Břeclavi. Jak to v té době vypadalo s dětskými hokejovými oddíly?

Jako dítě jsem to moc nevnímal. Ale od táty vím, že v Břeclavi tehdy moc hokejových trenérů nebylo. Sám byl proto brzy osloven s nabídkou, jestli by se nechtěl do této aktivity zapojit. A protože nás chtěl mít s bratrem víc pod kontrolou, tak to vzal.

Kde jste jako junior hrál?

Po dokončení deváté třídy jsem odešel do Brna a začal studovat stavební průmyslovku. Kvůli hokeji jsem ale školu trochu zanedbával. Po prvním roce jsem proto odešel do Zlína na sportovní školu, která se dala s hokejem lépe skloubit. Dnes to mají mladí hráči jednodušší. Téměř každá škola už umí nabídnout a nastavit individuální plán, díky kterému se dá zvládnout škola i sport zároveň.

Do reprezentace a za oceán

Už během studia na střední škole jste byl pravidelným členem české juniorské reprezentace. Jak se to klukovi z Popradu poštěstí? Stačí jen mít talent?

Když jsem se do juniorské reprezentace dostal poprvé, myslel jsem, že toho pro úspěch dělám dost. To byl ale omyl! Díky trenérům jsme brzy zjistil, že se toho mám ještě dost co učit. Musel jsem začít více a lépe trénovat a naučit se nové finty jak na ledě, tak mimo něj. Ukázalo se, že jeden trénink denně rozhodně nestačí. Začal jsem proto běhat, plavat, posilovat a mnoho dalšího. Denně jsem udělat třeba 300 až 500 kliků a sedů lehů. Dostat se do reprezentace je jedna věc, ale zůstat v ní, je něco úplně jiného.

Jako junior jste se z Břeclavi přesunul do Ytongu Brno, na Lužánky a do Zlína. Zároveň jste už v 17 letech začal nabírat zkušenosti mezi seniory. Za koho jste hrál?

První zápasy za muže jsem hrál za Zlín. Na toto období moc rád vzpomínám. Za Zlín tehdy hrál třeba Hamrlík, Leška, Balaštík, Rachůnek a další. Sledoval jsem, co dělají na tréninku, a učil se od nich. Tajně jsem proto doufal, že se stanu součástí A-týmu. To se nakonec nestalo, a tak jsem skočil po příležitosti hrát hokej ve Spojených státech amerických (USA).

V USA jste strávil sedm let. Jak na tuto dobu vzpomínáte?

Odcházel jsem do zcela neznámého prostředí, takže jsem se trochu bál. Měl jsem ale kliku, že se můj bratr přesunul do USA chvíli přede mnou, a tak jsem od něj věděl, do čeho jdu. Mým prvním týmem za mořem byli Danville Wings, kteří hráli nejvyšší juniorskou ligu (NAHL). U nich jsem strávil rok a pár měsíců. Poté jsem se dostal na michiganskou technickou univerzitu, kde jsem více než tři roky studoval a hrál hokej. A pak jsem šel hrát do CHL (Central Hockey League) za tým Tulsa Oilers, se kterým jsem strávil skoro dvě sezóny. Poslední tým už si ani nepamatuji, bylo to jen pár zápasů a já už stejně věděl, že budu hrát za Poprad.

Proč jste se rozhodl vrátit do Popradu?

Nejprve jsem zvažoval návrat do Česka, ale to nešlo. V Popradu mám stále část rodiny, takže když tato nabídka v roce 2007 přišla, neváhal jsem. První rok v Popradě byl výborný. Pak ale vyměnili trenéra, sponzora a hodně kluků odešlo jinam. V té době jsem měl syna a rozhodoval se, co dál. Měl jsem nabídku ze zahraničí a z Břeclavi, která tehdy hrála druhou ligu. Nakonec zvítězila Břeclav, protože mi bratr nabídl spolupráci ve své firmě v Lednici, kde žil.

Máte nějaký zápas, na který rád vzpomínáte?

Vyloženě jeden, který by mi utkvěl v paměti, nemám. Někdy ale vzpomínám na zápasy v USA – například na jeden, kdy se celý tým popral se soupeřem. A někdy se zase v čase vrátím k úplně těm prvním, kdy jsme jako malí kluci hráli na otevřeném zimním stadionu a do toho ještě padal sníh…

Mimo led

Máte tři děti. Potatilo se některé? Vedl jste je také k hokeji?

Nejstarší syn žije se svou matkou v Americe a zrovna ve státě, kde není hokej až tak populární. A jinému sportu se bohužel nevěnuje. Dcery jsem naučil bruslit, chodily i do hokejové přípravky, ale hokej hrát nechtějí. Nebudu je nutit, mají jiné zájmy – tanec, tenis, florbal… Mají toho dost.

Na ledě dnes mnoho hráčů po čtyřicítce nepotkáte. Pociťujete už svůj věk?

Věk je jen číslo, cítím se dobře, jen ta regenerace je horší. Tělu mnohem déle trvá, než se dá po zápase dohromady. Není to ale tak hrozné. Pořád jsem pořád aktivní, v létě hraji tenis, v zimě kromě hokeje i florbal. Chystám se taky na Spartan Race, a to jsem sám zvědavý, jestli to dám. Musím se pořád hýbat, jinak mi ochabnou svaly. Mám skvělou ženu, která je také aktivní, takž se snažíme být pořád fit.

Přichází na vás již úvahy ohledně konce kariéry?

Hokej mě pořád baví. Klukům jsem řekl, že skončím, až vyhrajeme titul. Na ten jsme nedosáhli, takže se zase po létě ukážu na stadionu.

Máte plány, co byste rád dělal potom?

Baví mě práce s dětmi, předávání zkušeností. Trénuji dětský florbalový oddíl v Lednici, chodil jsem pomáhat v hokejové přípravce. A mám synovce, kterého chci naučit hrát hokej. Takže u hokeje chci zůstat. Ale uvidíme, co přijde. Mám svou práci a prošel jsem masérským kurzem, díky čemuž mám i ve volném čase o zábavu postaráno a mnoho volného času mi tak nezbývá.