25. října 2023

Jakub Jukl, Petr Manuel Ulrych

Stolní tenis

Osobnosti FOSFA Sport

Dobrý stolní tenista musí mít respekt k soupeři

Málokterý klub stolního tenisu se může pochlubit tím, že je do přípravy jeho členů zapojen někdejší reprezentační trenér. KST FOSFA LVA tuto možnost má – loni v listopadu spojil síly s Miroslavem Cecavou, bývalým trenérem mužské i ženské reprezentace ve stolním tenisu. U příležitosti blížícího se výročí jsme s panem Cecavou hovořili o jeho sportovních začátcích, úspěších i současném působení v lednicko-valtickém klubu.

Jaké byly vaše začátky ve stolním tenise?

Já jsem se stolním tenisem začínal dost pozdě. Poprvé jsem se s ním setkal ve školní družině, kde jsme si pinkali jen tak pro zábavu. Mě to ale chytlo, a tak jsem se v osmi letech přihlásil do klubu, který jsme měli naproti domu. Dneska už by bylo v osmi letech pozdě, teď se začíná dřív, v pěti, nadaní hráči i ve třech letech. Náš klub tehdy hrál jen divizi, nebyl tam ani trenér, takže jsem trénoval jen se stejně starým spolužákem. Ani ti starší členové s námi nechtěli trénovat, brali to jako trest, takže jsme se od nich nemohli učit. To není jako tady, v Lednici, kde starší s mladšími běžně hrají. My jsme se museli vlastně všechno naučit sami.

Ale pak jste se propracoval dál…

Když mi bylo osmnáct, devatenáct let, hrál jsem za Spartak Dukla Karlín ve 2. lize. To bylo dobré, ve Spartaku byl už i trenér, který se nám mohl věnovat. Dost jsem se zlepšil, vzpomínám si, že jsem tehdy prohrál jen tři zápasy za sezonu. V kvalifikaci o postup do první ligy jsme pak těsně prohráli s Válcovnami plechu Frýdek-Místek. Ale já jsem všechny své zápasy vyhrál, a tak mi nabídli, abych šel do Frýdku. Bylo mi dvacet let, chtěl jsem hrát stolní tenis, a tak jsem šel.

Opustil jste tedy Prahu a odešel na severní Moravu?

Ano. Maminka se divila, že chci z Prahy „na vesnici“, jak ona říkala. Ale pak mě ve Frýdku navštívila a změnila názor. Já jsem tam byl moc spokojený. Byl tam výborný klub a skvělé podmínky na trénování. Tehdy na Ostravsku bylo osm klubů, které hrály první ligu, zatímco v Čechách byla Sparta Praha a VŠ Praha, plus možná ještě nějaký další, a to bylo všechno. Ve válcovnách nám sportovcům vycházeli hodně vstříc, do práce jsme chodili na poloviční úvazek, od šesti do desíti hodin, a pak jsme každý den čtyři hodiny trénovali. V klubu byli čtyři trenéři. Potkal jsem tu i pozdějšího našeho úspěšného reprezentanta Petra Korbela, jehož otec byl právě jedním z trenérů.

Miroslav Cecava v době své soutěžní kariéry

Miroslav Cecava v době své soutěžní kariéry

Foto: archiv Miroslava Cecavy

A jak jste se dostal k reprezentaci?

Ve Frýdku jsem trénoval čtyři roky. Pak si mě všimli z reprezentace a vybrali mě do širšího kádru, který trénoval ve středisku vrcholového sportu ve Vítkovicích. Po roce, to mi bylo 25 let, mě zařadili přímo do reprezentace, mezi osm nejlepších. Ve Vítkovicích bylo úžasné prostředí, tréninky čtyři hodiny denně, rehabilitace, sauna, vířivka. Na tehdejší dobu neuvěřitelné. Výkonnost šla díky tomu prudce nahoru, člověk mohl trénovat bez zranění. Setkal jsem se tu s mnoha sportovci, jak stolními tenisty, třeba s Marií Hrachovou, tak i atlety, jako byla Helena Fibingerová. Ale za Válcovny jsem hrál pořád dál.

Stal jste se trojnásobným mistrem světa…

To ano, ale ve veteránech. Je to samozřejmě pěkné, nikdo jiný z Čechů to nevyhrál, turnajů se účastní 5000 hráčů z celého světa. Takže ano, je to úspěch. Příští rok jedu na mistrovství veteránů do Říma, kamarád mě tam vytáhl, abych s ním hrál čtyřhru. Tak uvidíme. Ale v profesionálech jsem měl největší úspěch na svém posledním mistrovství světa v roce 1989, kde jsem se dostal mezi 16 nejlepších a ve čtyřhře dokonce mezi 8 nejlepších dvojic. Byl jsem vždycky spíš technický hráč, nehrál jsem na sílu. Snad i díky tomu se mi vyhýbala zranění a stolní tenis hraju doteď.

A když jste ukončil aktivní hráčskou kariéru, co následovalo?

To byl rok 1989, ještě před Listopadem. Odešel jsem do Západního Německa, kde jsem od září trénoval v Gönnernu. Musel jsem na to mít tehdy ještě oficiální povolení od Pragosportu. A od té doby působím v cizině prakticky nepřetržitě – v Německu i v Rakousku. Jen na tři roky jsem si odskočil do Prahy, kde jsem trénoval oddíl El Niňo, protože mě o to požádal kamarád, který oddíl vedl.

A v jakém klubu působíte dnes?

Kromě toho, že trénuji Klub stolního tenisu FOSFA LVA, je dnes můj mateřský klub Post SV Zeulenroda v Durynsku. Za Německo se účastním i utkání veteránů kategorie družstev. Stolní tenis je v Německu hodně populární, zejména kvůli známému reprezentantovi Timu Bollovi, několikanásobnému mistru Evropy i olympijskému medailistovi.

Dnes je mateřským klubem Miroslava Cecavy durynský Post SV Zeulenroda

Dnes je mateřským klubem Miroslava Cecavy durynský Post SV Zeulenroda

Foto: archiv Miroslava Cecavy

Skutečně je tento sport v Německu tak populární?

Ano. Ale to ještě není nic proti tomu, jak populární je v Číně. Tam považují stolní tenis za svůj národní sport a všemožně ho podporují. Je tam 100 milionů registrovaných hráčů, to je neuvěřitelné. Ale jedou tam tvrdě na výkon. Trénují klidně osm hodin denně, a kdo nevydrží, má smůlu. Díky tomu je Čína světová velmoc ve stolním tenisu.

Vy jste však nepůsobil jen v zahraničí, ale i v České republice…

To je pravda. Trénoval jsem ženský oddíl ve Frýdlantu. Požádala mě o to původně Maruška Hrachová, moje kamarádka, která tým vedla. Dvakrát jsme získali mistrovský titul v ženské lize. A pak přišla ženská reprezentace. Původně ji také trénovala Maruška Hrachová, ale kvůli neshodám musela odejít. Tehdy mě právě požádaly hráčky z reprezentace, abych je vedl. Několik let jsem děvčata trénoval, k našim největším úspěchům patřily bronzové medaile z mistrovství Evropy v letech 2009 a 2013. V roce 2012 jsme byli na olympiádě.

Pokud vím, trénoval jste ale i mužskou reprezentaci.

To bylo ještě před ženami. Účastnili jsme se tehdy olympiády v roce 2004 v Athénách, kde se Petr Korbel probojoval mezi šestnáct nejlepších.

Od letošního roku trénujete děti a mládež v klubu KST FOSFA LVA. Jak jste tu spokojen?

Zdejší podmínky jsou výborné, atmosféra v klubu je dobrá. Předseda klubu, Peter Šimon, se stará opravdu o všechno, je tu skvělé zázemí. Rád bych zmínil také ostatní trenéry, se kterými při trénincích spolupracujeme, jmenovitě Denisu Pyskatou, Zdeňka Cupáka i bratry Vybíralovy. Samozřejmě tu chybí rehabilitace, ale nejsme středisko vrcholového sportu. Tohle se musí řešit individuálně s rodiči, aby se předcházelo zraněním.

Jaké jsou specifika tréninku dětí oproti dospělým hráčům?

Musí se zohledňovat to, že děti rostou, jsou ve vývinu. Takže třeba hrají dobře, ale když povyrostou, už to nestačí. Musí se naučit hrát s pokrčenýma nohama, vyrovnat se se svou měnící výškou. Což je náročné. Každé bolesti je třeba věnovat pozornost, aby se něco nezanedbalo. A rozhodně není v tomto mladém věku vhodné posilování, spíše protahování nebo cvičení bez zátěže, jen s vlastní vahou.

Jak vypadá současná situace mezi dětmi? Máte hodně nováčků?

Ano, teď nám nastoupilo více nových dětí, kterým se věnujeme s trenérkou Denisou Pyskatou. Hodně nám při tréninku těch nejmladších pomáhají i starší hráči, kteří s nimi hrají. To je přesně to, co třeba mě v začátcích tolik chybělo.

Vidíte mezi dětmi nějaké výrazné talenty?

Určitě. Ovšem je třeba říct, že přirozené nadání musí jít dohromady s tréninkovou pílí. Základ je dril – bez mnoha a mnoha odtrénovaných hodin to nejde. U dětí se někdy hodnotí talent obtížně: musí na jednu stranu dozrát, na druhou stranu i ty, které se z počátku nějak výrazněji neprojevují, může začít stolní tenis bavit a najednou se rozehrají. Ale pokud mám mluvit o talentech, tak bych rozhodně měl zmínit Barču a Kubu Cupákovi, Elišku Kopřivovou, Kubu Krále a nadějného para hráče Filipa Prchlíka.

Liší se nějak stolní tenis dnes a v době, kdy jste začínal?

Dnes je hra určitě rychlejší. Míček je taky o dost těžší. Dnes se také více trénuje, a hlavně pod odborným vedením. My jsme zpočátku ani neměli trenéry, dnes už jsou prakticky v každém klubu.

A otázka na závěr: Jaký by měl být dobrý stolní tenista?

Měl by mít hlavně smysl pro fair play a respektovat soupeře. Ne ve smyslu se ho bát, ale vážit si ho jako sportovce. Já jsem měl také vždycky ke světovým špičkám respekt, ale to mi nebránilo jít do utkání naplno a často je porazit.

Vy jste prý porazil i nejlepšího hráče světové historie…?

Ano, byl to Švéd Jan-Ove Waldner, mistr světa i Evropy a olympijský vítěz. Bylo to utkání evropské ligy, které se konalo v Kiruně za polárním kruhem ve Švédsku.

Miroslav Cecava, narozený roku 1958, reprezentoval ČSSR na světových turnajích. Je trojnásobným mistrem světa a čtyřnásobným mistrem Evropy v kategorii veteránů. Byl trenérem české mužské i ženské reprezentace ve stolním tenise, trénoval rovněž kluby v České republice, Německu i Rakousku. Od listopadu 2022 je jedním z trenérů mladých stolních tenistů KST FOSFA LVA.

Prozkoumejte sportovní kluby na Břeclavsku

Volejbal

FOSFA Lokomotiva Břeclav

Stolní tenis

KST FOSFA LVA

Hokej

FOSFA HC Lvi Břeclav

Judo

Soukromá škola bojových sportů Břeclav

Atletika

LOKOMOTIVA FOSFA BŘECLAV

Fotbal

FOSFA MSK Břeclav