26. března 2024

Jakub Jukl, Petr Manuel Ulrych

Stolní tenis

Osobnosti FOSFA Sport

Denisa Pyskatá: Jsme tu jako jedna rodina

Trenérkou roku Klubu stolního tenisu FOSFA LVA za uplynulý rok byla na lednovém galavečeru FOSFA Sport Awards 2023 vyhlášena Denisa Pyskatá. S hlavní trenérkou mládeže zmíněného lednicko-valtického klubu jsme si povídali o její hráčské i trenérské kariéře i o tom, jak se liší fungování KST FOSFA LVA od jiných klubů. 

Na úvod poprosím o stručné shrnutí vaší stolně-tenisové kariéry. Kdy, kde a jak se malá Denisa poprvé objevila za pingpongovým stolem?
Malá Denisa jevila hlavně zájem o fotbal a chtěla být brankářkou. Jenže když mi otec domluvil, že můžu začít chodit na tréninky, tak jsem z toho vycouvala a nikdy na žádný trénink nešla. Doteď to nechápu, přitom klučičí kolektiv mám radši, asi mě v tu chvíli přemohla stydlivost. Nebo to byl prostě osud.

A kdy si vás váš osudový stolní tenis našel?
Celkem pozdě, když mi bylo osm let. Většina hráček totiž začíná trénovat v šesti letech. Tehdy se u nás na škole konala exhibice stolního tenisu, která byla zároveň náborovou akcí. Zalíbilo se mi to tak, že jsem se začala účastnit pravidelných tréninků (2x týdně) v tělocvičně základní školy Lanžhot. A o hodně později mi můj tehdejší trenér, pan Antonín Uher prozradil, že už od prvních tréninků ve mě viděli potenciál, protože jsem měla nejen skvělý reflex, ale i zarputilost. Když na to vzpomínám, je pravda, že již od začátku mi věnovali na trénincích víc úsilí než některým jiným dětem.

A pak jste začala jezdit na turnaje…
Ano, již po půl roce jsem se účastnila těch krajských. Největší konkurentky pro mě v té době byly holky v Dubňan a Hodonína. Postupem času jsem se začala čím dál více na turnajích prosazovat a myslím, že jsem tehdy Lanžhotu dělala celorepublikovou reklamu. Třeba v kategorii nejmladších žákyň jsem skončila na republikovém žebříčku na 4. místě. A stejně jako Barča Cupáková jsem se ve věku asi 10 let účastnila mezinárodního turnaje ve Štrasburku ve Francii.

Trénovala jste tehdy stále v Lanžhotě?
Nejen tam. Právě tehdy jsem začala dojíždět i do Břeclavi, kde na rozdíl od Lanžhotu hrály pinec i holky, nejen kluci. Tehdy jsem již pravidelně hrála 2. ligu žen. Zhruba v 8. – 9. třídě na základní škole jsem přešla do střediska mládeže v Hodoníně, které mělo lepší tréninkové podmínky a mohla jsem se tu výkonnostně posunout. I za tento klub jsme hrála 2.  ligu žen a moc ráda na to období vzpomínám, měli jsme dobrý a výkonnostně vyrovnaný tým, hráli jsme na špici tabulky. Za Hodonín jsem pak hrála i 1. ligu, kde jsme jednu sezónu dokonce byli první v procentuálním bodování na základě výher/proher. A nakoukla jsme i do extraligy žen, když jsem na střídavý start hrála za Hluk.

Jak se vám dařilo ve stolním tenise během středoškolského studia?
Ve 2. ročníku gymnázia jsem se vydala na svou poslední sportovní cestu do Havířova, kde bylo, a dodnes je, asi největší středisko mládežnického stolního tenisu v republice. Tady jsem vydržela až do maturity. Bohužel, od 15 let mě trápily vleklé problémy s bederní páteří, kvůli kterým jsem se nemohla plně věnovat hraní. Rozhodla jsem se raději zaměřit na studium, po střední škole jsem odešla do Uherského Hradiště na Univerzitu Tomáše Bati, kterou jsem ukončila roku 2022 s titulem inženýr v oboru Bezpečnost společnosti – ochrana obyvatelstva.

Jakých největších úspěchů jste jako hráčka dosáhla a kdo byl vaším vzorem?
Mým vzorem byla a stále je Renáta Štrbíková. Přirostla mi k srdci proto, že hrála spíše trochu mužský stolní tenis, čili trošku dál od stolu. I já sama jsem tímhle stylem hrála. A musím říct, že vždycky, když jsem se s ní potkala, chovala se absolutně skvěle a sálala z ní pozitivní energie, což na mě udělalo ještě větší dojem.

Úspěchy, kterých si cením jsou:
2x mistryně ČR ve čtyřhře dívek.
2x 3. místo ve dvouhře na MČR.
3x 1. místo na olympiádě dětí a mládeže v roce 2013 (dvouhra, čtyřhry, smíšená čtyřhra).
Součást reprezentace kadetů.
Účastnice Mistrovství Evropy konané v Ostravě v roce 2013. Jako družstvo jsme se umístili na 11. místě z více jak 40 týmů.
Konečné 1. místo v republikovém žebříčku kadetek v roce 2013.
Jak je vidět, můj nejúspěšnější rok byl 2013.

Jak došlo k tomu, že jste začala trénovat děti?
To se stalo úplně náhodou. Kamarád Michal Polášek mi nabídl, jestli bych mu nechtěla pomáhat trénovat dvakrát týdně děti v Lanžhotě. Moc se mi do toho nechtělo, ale po nějaké době jsem se nechala přemluvit a v roce 2019/2020 jsem začala trénovat v Lanžhotě kroužek stolního tenisu. Takže za to, že ve stolním tenise působím jako trenérka, vděčím Michalovi, sama bych se k tomu nikdy nerozhoupala.

Hrajete, trénujete… Máte čas i na nějaké jiné záliby?
Teď už jenom trénuji, na hraní nemám pomyšlení. Jedním z důvodů jsou zdravotní problémy, a druhým fakt, že se turnaje dětí střídají s turnaji dospělých. Kdybych byla ještě aktivní hráčkou, znamenalo by to, že bych neměla žádné volno – a to si nedokážu představit. Volný čas ráda trávím venku a věnuji ho našim zvířatům. Je to sice velká zátěž, ale zvířata mi dělají neskutečnou radost. Doufám, že na ně v budoucnu budou mít času, chtěla bych si pořídit i další. A když chci úplně vypnout, relaxuji u sledování hokeje, fotbalu, tenisu nebo šipek v televizi.

Čemu se věnujete profesně?
Každý všední den jsem na tréninku, takže mě to živí naplno. A do toho mám ještě další aktivity, abych se náhodou dopoledne nenudila (smích).

V lednicko-valtickém klubu jste poměrně krátce. Jak jste spokojena s podmínkami, které hráčům nabízí a jak se zde cítíte vy sama jako hlavní trenérka mládeže?
Myslím, že v Lednici působím možná už třetím rokem. Ze začátku jsem tu byla jen na výpomoc, 2x- 3x týdně, a v únoru 2023 jsem se přesunula na post hlavní trenér mládeže. Co se týče hráčů, myslím, že tady mají skvělé podmínky se stolně-tenisově rozvíjet a zdokonalovat. Je tu rodinné prostředí doplněné o velmi blízký, ne-li individuální přístup trenérů. Myslím, že při tak početné hráčské základně to není běžné a je to zásluha všech trenérů, že k tomu takto přistupují. Už množství trenérů, které klub dětem zajišťuje, je nevídané. Děti mohou trénovat každý den (výkonnostní děti), to také není obvyklé. Občas mi připadá, že to někteří berou jako samozřejmost, protože neví, jak to chodí jinde. Je potřeba si toho více vážit. Já jako trenérka moc neřeším sebe, jsem tady v první řadě pro děti. Využívám i své zkušenosti z vysoké školy, kde jsem studovala analytický obor. Sesbírám si informace, zvážím plusy a mínusy a následně vše vyhodnotím.

V čem spatřujete největší sílu a konkurenční výhodu KST FOSFA LVA, pokud jde o dětský a mládežnický stolní tenis?
Hlavní výhoda je v možnosti trénovat každý den (což platí především pro výkonnostní děti) a v počtu trenérů a sparingů, kteří se dětem věnují na trénincích. Tím, že tu jsme jako jedna rodina a máme k sobě opravdu blízko, cítí se každý jako právoplatná součást klubu. To není zdaleka samozřejmost, většina klubů na naší úrovni funguje úplně jinak. O prázdninách v srpnu se snažíme dětem všech výkonnostních kategorií zajistit tréninkové vyžití, buď formou letních kempů nebo soustředění v jiné lokalitě. Ani to není jinde zdaleka samozřejmost, aby klub zajistil dětem vyžití prakticky na celý srpen.

Jak šel čas s Denisou Pyskatou

V nominacích na ocenění Trenér roku zaznělo, že i přes onu krátkou dobu v KST FOSFA LVA jste stačila dovést své svěřence k cenným vítězstvím. Konkrétně bylo zmíněno loňské třetí místo Elišky Kopřivové na MČR kategorie U13 nebo zlatá medaile Báry Cupákové v BTM ČR kategorie U11. Co bylo pro tyto i další úspěchy rozhodující?
Tím, že jsem sama jako hráčka dosáhla určitých úspěchů, mám na to jasný názor: Klub, trenéři a rodiče vytvářejí dětem/hráčům podmínky k tomu, aby byli co nejlepší. Ale záleží jenom na samotném hráči, jak s tím naloží, protože na trénincích a za stolem si to musí každý vybojovat sám. To, že holky dosáhly takových výsledků je určitě i zásluhou nás všech, ale hlavní podíl na tom mají ony samy, protože si to poctivě vydřely a vybojovaly. Přesně tohle je to sklizené ovoce, které jim má ukázat, že cesta, na niž se vydaly, je správná, že nesmějí polevit a mají pokračovat se stejným, ne-li větším úsilím. Já jsem ve chvílích úspěchů pyšná hlavně na ně samé, protože jsem za tím stolem v podobných situacích taky stála a vím, že nikdo, kdo to na vlastní kůži nezažil, nepochopí, co všechno se tam odehrává a jak těžké je v danou chvíli uspět.

Když už zmiňujeme ocenění, jak titul Trenérka roku vnímáte?
Jsem moc ráda, že se na to ptáte. Nevnímám ho jako ocenění jen pro mě, ale pro všechny trenéry, kteří v našem klubu působí. Je to důkaz, že věci děláme dobře a táhneme všichni za jeden provaz. To je podle mě nejdůležitější. Stolní tenis je sice takzvaně individuální sport, ale pokud pojedeme každý sám na sebe, nikam se nedostaneme. To platí pro hráče i pro trenéry, takže se tu snažíme být tu jeden pro druhého, navzájem si pomáhat a podporovat se. K tomuto se snažíme vést i naše hráče, vštěpujeme jim, že na turnaje jezdíme jako tým, a ne jako jednotlivci. Takže jak říkám, tohle není ocenění pro mě samotnou, ale pro všechny trenéry. Proto jsem taky plaketu vystavila v naší herně, abychom ji měli všichni na očích. A to, že jsem na galavečeru cenu přebírala já, bylo asi jenom proto, že jsem mezi všemi trenéry-muži vypadala nejlíp (smích).

Jak byste popsala svůj přístup k trénování dětí? Inspirujete se nějakým vzorem?
Vyloženě vzor v trénování nemám, ale snažím se přebírat od zkušenějších trenérů. Třeba od pana Miroslava Cecavy se snažím převzít určitý způsob klidu a rovnováhy. Mám totiž dost temperamentní povahu a někdy mi dělá problémy řešit situace s klidem a nadhledem. Přístup k tréninku mám poměrně přísný, ale zároveň spravedlivý. Úplně nesnáším, když vysvětluji nějakou herní kombinaci, zopakuji to třikrát a pak zjistím, že některé děti neví, co mají hrát. Zjistila jsem, že v některých chvílích mluvím na tréninku celkem rychle, protože je potřeba toho hodně stihnout. Takže pokud se někdo na 100% nesoustředí, je v koncích. Ne, že by mě bavilo na někoho křičet, ale beru to tak, že jsem tam pro děti a chci jim maximálně pomoci jít dopředu. Na turnajích čerpám hlavně ze svých hráčských zkušeností. Snažím se dětem nedělat to, co mi vadilo na našich trenérech. Například jsem nesnášela, když trenér seděl u mého zápasu, ale duší tam nebyl, koukal všude okolo a skoro mě nepovzbuzoval. Tohle se snažím nedělat, tedy pokud nehrají tři naše děti zároveň a já nemusím běhat po celé hale a pak ani u jednoho zápasu vlastně nejsem. Ale pokud to jde, prožívám každý zápas s hráčem a neustále ho povzbuzuji. Někdy zápas dokonce prožívám víc než on sám.

Kam byste výhledově ráda se svými svěřenci došla a jaké máte cíle pro nejbližší měsíce?
Nejsem typ člověka, který by se k něčemu upínal. Samozřejmě nějaké sny a cíle mám, ale nebudu je prozrazovat. Jako trenérka se snažím jít zodpovědně od tréninku k tréninku a od turnaje k turnaji. A uvidíme, kam nás cesta zavede. Věřím, že pokud budeme poctivě pracovat, výsledky se dřív nebo později dostaví u každého.

Prozkoumejte sportovní kluby na Břeclavsku

Volejbal

FOSFA Lokomotiva Břeclav

Stolní tenis

FOSFA KST LVA

Hokej

FOSFA HC Lvi Břeclav

Judo

FOSFA Judo Břeclav

Atletika

FOSFA LOKOMOTIVA BŘECLAV

Fotbal

FOSFA MSK Břeclav