Co se v mládí na tatami naučíš…

Pane Klisáku, kdy a kde jste začínal s judem?

To bylo v roce 1981 v TJ Spoje Praha, tedy v hale Na Balkáně na Praze 3. Judu jsem se věnoval do roku 1995, pak jsem na nějakou dobu skončil a věnoval se jiným sportům, ale jen rekreačně.

Zkoušel jste i jiné bojové sporty?

Ne, v tomto směru jsem judu celoživotně věrný.

A proč jste se rozhodl právě pro tento sport?

Upřímně řečeno to tenkrát rozhodli hlavně rodiče. Chodil jsem předtím na plavání, ale to mě moc nebavilo.

Proč by se děti měly věnovat judu? Co jim může tento sport dát?

Výhodou juda je, že to je všeobecně rozvojový, nikoli jednostranný sport. Rozvíjí obratnost, sílu, rychlost a flexibilitu těla. Učí děti vnímat pohyb, dalo by se říci, že judo je svého druhu tanec. A také je učí vnímat reakce soupeřů, ať už jde o partnery při tréninku nebo protivníky v zápasech. Děti trénují v kolektivu, kde mají možnost vyzkoušet si zápolení s většími i menšími, slabšími i silnějšími, obratnějšími i méně obratnými soupeři. To jim pomáhá uvědomovat si slabé a silné fyzické i psychické stránky nejen soupeřů, ale i své vlastní. Učí se komunikovat a vycházet nejen s kamarády. Děti jsou si na tréninku všechny rovny, mají i stejné oblečení (judogi). Etika juda přímo vyžaduje respekt ke všem soupeřům/cvičebním partnerům i vůči trenérům. Každý trénink začíná i končí nástupem a vzájemnou úklonou žáků a trenérů. V judu navíc neexistuje žádná „správná postava“, důležitý je pouze správný přístup každého jednotlivce. S judem lze také začít v každém věku, rozhodně neplatí, čím dřív, tím líp.

V jakých oddílech jste působil?

Z počátku ve zmíněném TJ Spoje Praha, pak na Sportovní škole Nad Štolou na Praze 7 se zaměřením právě na judo.

Dělal jste judo i vrcholově?

Ano, ale pouze v žákovských a dorosteneckých kategoriích.

Co považujete za svůj největší sportovní úspěch?

Významné národní ani mezinárodní medaile v soutěžích jednotlivců nemám, takže v tomto smyslu byla mým nejlepším výsledkem dvě 3. místa z přeboru Prahy žáků. Za svůj největší sportovní úspěch ale považuji to, co jsem se naučil a v jakém kolektivu sportovců jsem se pohyboval. Jeden z našich trenérů, Zdeněk Kasík, byl po revoluci trenérem mužské reprezentace, na tréninkách na sportovní škole jsem se běžně pral například s Petrem Lacinou, který byl také reprezentačním trenérem a dnes je osobním trenérem Lukáše Krpálka.

Jak jste se dostal z Prahy až do Břeclavi?

Z Břeclavi pochází moje manželka, takže jsem přesídlil sem.

Momentálně máte v judu jaký stupeň?

Mám 1. dan, tedy první mistrovský stupeň. Černý pásek.

Jaké jsou vaše trenérské zkušenosti?

Už osm let trénuji judo tady v oddíle FOSFA Judo Břeclav jako trenér 2. třídy.

Jak jste se k trénování dostal?

Při olympiádě v Riu v roce 2016 jsem náhodou viděl ve finále Lukáše Krpálka a po jeho finálovém hodu na ippon jsem si říkal: „To snad není možné, on to dokázal.“ Hned po hodu byl na ČT záběr na jeho trenéra a já si říkám: „No ty jo, to je Lácoš (Petr Lacina, pozn. red.).“ Judo jsem roky nesledoval a nevěděl, kam to dotáhl. Tak mě napadlo, že o judu vlastně něco trochu vím, a že bych se o to mohl podělit. Našel jsem si tedy v Břeclavi oddíl juda a oslovil paní Věru Krásnou s tím, jestli by nestála o pomocného trenéra. Už při prvním příchodu, když jsem slyšel její rázné, ale laskavé pokyny až venku před tělocvičnou, jsem se vrátil do dětských let a tušil, že tahle spolupráce bude klapat. A taky že ano.

Na co kladete při tréninku důraz?

V břeclavském judu se snažíme být sportovně-výchovný oddíl. Důležitý je pro nás celkový osobnostní a pohybový rozvoj všech dětí. Závodní výsledky nejsou důležitější než přístup k tréninku a snaha se něco naučit a někam posunout. Snažím se tréninky dělat tak, aby to děti bavilo a něco nového se naučily. Mám rád motivaci pochvalou. Děti odcházejí z tréninku zpocené, ale spokojené a motivované přijít znovu. A to je pro mě nejdůležitější.

Liší se dnes nějak přístup dětí k judu od doby, kdy jste vy sám začínal?

Asi neliší, myslím, že pořád existují děti jako jsem byl já, kterým rodiče řekli „budeš chodit na judo a basta.“ Potom už záleží na trenérech, kteří mohou významně ovlivnit přístup a motivaci dětí. Nemusí všichni milovat a dělat judo, ale všechny děti by si měly uvědomit, co je naplňuje a to pak dělat na 100 %.