Cchu-ťü, episkyros a brutální násilí. Aneb jak fotbal ke svému míči přišel 

Nejstarší psané doklady kopání do něčeho, co bychom mohli označit za míč, sahají do druhého století před naším letopočtem. Staří Číňané si tenkrát oblíbili hru cchu-ťü, která vzdáleně připomínala dnešní fotbal a patřila ke kratochvílím i sportovnímu zdokonalování vojáků. Kopání do koženého balonu plněného zvířecí srstí a korkem si ale nakonec oblíbili i příslušníci vyšších vrstev společnosti. Podobně se bavili i staří Japonci a dále také Mayové, Aztékové i obyvatelé severní Afriky.

S vyznačeným hřištěm, po kterém pobíhají dva týmy, které se navzájem snaží získat převahu nad míčem, se poprvé setkáváme v antickém Řecku. Hra se jmenovala episkyros – a dnešní rozhodčí by při ní asi nestačili pískat a vytahovat karty. Nejenže hráči směli používat ruce, ale legálně mohli sáhnout dokonce až k brutálnímu násilí.

Vzhledem k tomu, že antickým Řeckem se skoro ve všem inspirovali starověcí Římané, nepřekvapí, že hra se dostala i do věčného města a jeho říše, a to pod jménem harpastum. Hráči museli být hbití, rychlí a fyzicky velmi zdatní, a proto (stejně jako ve starověké Číně) se hře věnovali především vojáci. A to už je jen krůček k tomu, aby se hra rozšířila po světě. Jak to? Tak se podívejme do historických atlasů, kam všude se římští vojáci při rozšiřování impéria dostali!

Močové měchýře i hlavy nepřátel

Ale nějak nám při tom výletu do historie utekl míč, tak si pro něj běžme. Ono vlastně nebylo moc co zmiňovat, pořád se totiž používal ten, který popisovali už staří Číňané, tedy míč vyrobený z kůže a naplnění srstí nebo žíní. Akorát staří Egypťané místo srsti používali pro výplň peří nebo zrní.

Výraznější změny pozorujeme až ve středověku – i když těžko asi řekneme, že jde o změny k lepšímu. V Anglii totiž kopali do nafouknutých močových měchýřů hospodářských zvířat obalených kůží. Nevíme, co je na tom pravdy, ale legendy mluví i o uťatých hlavách vikinských utlačovatelů. V každém případě, moc dobře se s takovými „míči“ nehrálo. Často se ničily a hlavně jejich nepravidelný tvar hru dost komplikoval. V každém případě vývoj hry pokračoval a v průběhu času, zvláště pak od 16. století, se začala přibližovat tomu, jak fotbal známe dnes.

Plod průmyslové revoluce

Výraznějších změn míč dostál až v polovině 19. století, tedy v době, kdy „vypukla“ průmyslová revoluce. Americký vynálezce Charles Goodyear v té době objevil způsob vulkanizace kaučuku, čímž vznikl materiál s vynikající pevností, pružností a odolností proti působení vody i tepla. Díky tomu v roce 1855 spatřil světlo světa první gumový míč potažený osmnácti sešitými kousky kůže. Výborně skákal a vydržel kopání. Roku 1872 pak anglická fotbalová asociace oficiálně vyhlásila přesné rozměry a podobu míče – a tato pravidla platí víceméně dodnes. Obvod míče se pohybuje mezi 69 a 71 centimetry. Jediné, co se zdokonaluje, je způsob výroby a materiály. Kaučukový míč byl rozhodně kulatější než nafouknutý močový měchýř, k ideálu měl ale pořád ještě daleko.

Až do roku 1950 míče neměly ventil, takže do nich nešel napumpovat vzduch. Každý míč měl tak jiný tlak vzduchu. Také byly tmavé, takže je hráči hůře viděli, zato pořádně cítili – kvůli tvrdosti kůže úder pěkně bolel. I z toho důvodu se na mistrovství světa, které se konalo v roce 1934 v Itálii, představil míč nikoli z kůže, ale z bavlny.

V roce 1970 se pak poprvé objevil míč v černobílém provedení. Dobře ho viděli nejen hráči a fanoušci na tribunách, ale zejména diváci u černobílých obrazovek. I na ně se už muselo – a stále musí – myslet. Zároveň výrobci usilují o co nejkulatější tvar, kterého se dnes – i díky syntetickým materiálům – daří už dost slušně dosáhnout.

Vývoj jde dopředu, a tak nepřekvapí, že ke slovu se dostávají i čipy zabudované v míči, které dokážou sledovat nejen to, kde přesně se míč nachází, ale také rychlost či sílu úderu. Objevily se i úvahy o kamerách v míčích, které by televizním divákům zprostředkovaly dost netradiční pohled, ale zřejmě by byl pro diváky příliš zmatečný.