Alexandr Hrabal: Fotbal je celoživotní vášeň

Hráč

Začněme, jak se říká, od „Adama“. Jaká byla vaše vlastní fotbalová kariéra?

Moje cesta k fotbalu byla poměrně přímá. Narodil jsem se a vyrůstal v Břeclavi, kde tehdy mnoho jiných možností pro sport nebylo. Zato fotbalové kluby tu fungovaly tři – Slovan, kde spolu dnes sedíme, kousek od nás Tatran Poštorná a také klub Lokomotivy Břeclav, který ukončil činnost v roce 2005. Zhruba v šesti letech jsem tenkrát jako kluk z ulice přišel poprvé na tento stadion a začal hrát fotbal. Hráli ho totiž i všichni moji kamarádi. Když ne tady, tak s partou před domem. To už si dnešní děti snad ani neumí představit…

V břeclavském klubu jsem vydržel asi do 14 let a pak jsem odešel do Zbrojovky Brno. Začas jsem se vrátil, chvíli jsem byl ve Slovanu, pak jsem šel do Tatranu Poštorná, později do Lanžhota. Jistou dobu jsem strávil i v Rakousku, kde jsem se chvíli adaptoval, a pak jsem přešel do Sokola Hrušky. Tamní etapu mimochodem považuji za své vůbec nejkrásnější fotbalové období. František Tichý, který klub vedl a byl i starostou obce, tomu dával strašně moc a na fotbal tam chodilo hodně diváků. Běžná návštěvnost byla asi 500 lidí… Pak jsem byl v divizi ještě v Morkovicích a prošel i několik „provinčními“ kluby, jako byla třeba Moravská Nová Ves.

Kterou z těchto etap považujete za svůj fotbalový vrchol?

Z hlediska osobní spokojenosti určitě Hrušky. Pokud jde o kvalitu, tak samozřejmě stály nejvýš Tatran Poštorná a Zbrojovka Brno, to v každém případě.

Jaký jste byl hráč?

Líný na to, abych to dotáhl do ligy, tak bych to řekl.

Funkcionář

Pohnutky, které člověka po ukončení aktivní kariéry vedou stát se trenérem, jsou asi jasné. Vy jste se ale kromě trenéra stal i funkcionářem. Jednání s úřady, shánění sponzorů, zpracovávání dotačních žádostí, to není práce pro každého. Co vás do této role táhlo?

Já bych to možná malinko poopravil. Trénování dětí jsem se věnoval už během své aktivní kariéry, myslím, že od svých dvaceti let. Zaprvé mě to vždycky neskutečně bavilo, a zadruhé jsem měl fotbal tak hluboko pod kůží, že i když jsem zrovna sám nehrál, musel jsem se mu věnovat jinak. A vůbec to nebyla otázka peněz, jak tomu bývá dnes, ale sportu jako takového.

A s tím mým „funkcionářstvím“ to bylo podobné. I jako činovník jsem začínal poměrně brzo. První funkcionářskou zátěž jsem absolvoval v Kyjově. To bylo hodně náročné období, protože tam docházelo k velké rotaci majitelů klubu, od čehož se odvíjely existenciální veletoče. Při vší skromnosti musím říct, že kdybychom to tehdy s panem Opatřilem nedali dohromady, tak se dnes v Kyjově fotbal asi nehraje. Co týče Břeclavi, tak mě tehdy oslovili dnešní sekretář Martin Marták s panem Pospíšilem, jestli bych jim nepomohl s rozvojem klubu. Vzhledem k tomu, že mám k Břeclavi srdeční vztah a mám tady rodinu, na nabídku jsem kývnul. A jsem rád, že jsem tady, baví mě to, a pokud to lidi budou chtít, tak u toho určitě zůstanu.

Takže se dá říct, že na pozadí veškerého vašeho konání je láska k fotbalu?

V každém případě. To je prostě celoživotní vášeň. Když vás otec jako malého kluka zaveze na fotbalové hřiště, tak vás to buď uchvátí, nebo ne. Já naštěstí patřím do první skupiny. Samozřejmě jsem těch sportů zamlada vyzkoušel víc, včetně třeba hokeje, ale fotbal jednoznačně zvítězil nad vším.

Jak nese vaše rodina, že trávíte prakticky veškerý čas na stadionu?

Já vždycky říkám, že moje žena musí spávat na břichu, protože má na zádech křídla. A musí se shýbat, protože má svatozář. Má až neskutečné pochopení. Já ji za to obdivuju, protože není moc lidí na světě, kteří by toto ustáli. Na druhou stranu už je to nyní jednodušší, protože děti jsou už velké.

Věnuje se někdo z dětí nebo vnoučat fotbalu?  

Vůbec. V rodině nemáme nikoho, kdo by to pomyslné žezlo převzal. Dcera sice byla kdysi mistryní republiky, ale v patnácti letech pověsila kopačky na hřebík. Nenutil jsem ji. Vystudovala speciální pedagogiku a já myslím, že to byl dobrý krok. Je spokojená, a to je přesně to, co jsme chtěli.

Alexandr Hrabal v sestavě Slovanu Břeclav - na snímku v horní řadě s číslem 6

Foto: archiv FOSFA MSK Břeclav

Jasná vize

Pojďme zpátky k vám. Od roku 2019 jste předsedou břeclavského klubu. S jakou vizí ho vedete?

Má vize stála od počátku na třech pilířích. Zaprvé jsem chtěl klub stabilizovat. Druhým úkolem bylo přesvědčit lidi, že pokud nebudou sdílet tu vášeň pro fotbal a nadšení pro klub, jednoduše tady nemohou být. To jsem si vypůjčil od Steva Jobse. A třetí pilíř představuje další rozvoj. To samozřejmě znamená najít adekvátní partnery, kteří nám s tím pomůžou, protože bez finančních prostředků to nejde. Navíc tady musí fungovat obrovská důvěra mezi všemi subjekty, lidmi a činovníky, který se chodu klubu podílejí.

Na těchto pilířích stavíme. A kam to chceme dotáhnout? Pochopitelně v rámci našich možností co nejvýš, což je ale samozřejmě v první řadě otázka peněz. Lidi jsou dnes trošku rozmlsaní a chtěli by něco, co objektivně není možné. Každopádně děláme všecko pro to, abychom klub posouvali pořád dál, abychom nestáli na místě a pořád jsme inovovali. Protože když zůstanete stát na místě, tak vás ostatní dohoní a předhoní. Nebo se stane něco, co vás definitivně zastaví. Takže neustále vymýšlíme nové a nové věci a k tomu nám pomáhají naši partneři a všichni, kteří nám věří a vkládají do nás nejenom důvěru, ale také finanční prostředky. A my se snažíme jim ukázat, že s tím umíme pracovat.

Pokud se nepletu, zlatým obdobím pro břeclavský fotbal byla 90. léta, kdy se zde hrála 2. liga…

Je to tak. Já byl v té době v Rakousku, takže neznám úplně do detailu fakta, každopádně tehdejší šéf Tatranu Poštorná Rudolf Baránek, který byl zároveň předsedou podnikatelské strany, dokázal sehnat finanční prostředky, aby tady vytvořil tým, který v jeden moment hrál druhou ligu. Když mu pak byl nabídnut postup do první fotbalové ligy, on to z mě neznámých důvodů s díky odmítl a přenechalo se to Bohemians Praha. Od té doby nastala sestupná tendence, pokud jde o mužský tým a soutěže. Tím, že došly finanční prostředky a dělo se to, co se dělo, skončilo mužstvo v divizi. V mládežnických kategoriích byla situace optimističtější – fungovalo tu středisko a od dorostu po žáky se tu hrála druhá liga. V návaznosti na to byly samozřejmě školy s fotbalovými třídami a fotbal se rozvíjel. Toto všecko bohužel skončilo. Ale proč, to se musíte zeptat někoho jiného, já to nevím…

Je podle vás šance, že by se současný klub do takových pater fotbalu zase někdy probojoval?

Záleží, na jaké myslíte bázi. Na mládežnické, nebo na chlapské? To jsou dvě rozdílné věci. Co se týče mládežnického fotbalu, tak tam si troufnu odpovědět, že v určitém horizontu jsme schopni konkurovat nejlepším týmům. Jaká to bude soutěž, je věc druhá. Co se týče chlapského fotbalu, tak tam vždy potřebujete mecenáše, bez toho to neuděláte. Minimálně třetí liga by se tady ale výhledově hrát mohla.

V jaké kondici je aktuálně klub?

V mužské kategorii máme po těch třech a půl letech stabilizovaný kádr, adekvátní výkonnost na divizi, což jsme chtěli, a víceméně to běží tak, jak jsme si představovali. U dorostenců jsme měli trochu problém s ročníky a museli jsme se soustředit na doplnění týmů, což v aktuální konkurenci není nic jednoduchého. Každopádně dorost hraje třetí nejvyšší soutěž. Od žáků dolů už máme počty veliké a ve všech kategoriích hrajeme prakticky nejvyšší soutěže, na které můžeme v tuto chvíli dosáhnout. Samozřejmě s ohledem na to, že tu nemáme žádné středisko…

Která z věkových kategorií je podle vás největším příslibem pro budoucnost?

Podle mého názoru ročník 2012, tedy kategorie U11 U 12, která tady dneska prohání ligové týmy. Děláme maximum pro to, aby se kluci dostali co nejvýš. Pokud vydrží, jsou právě oni budoucností břeclavského fotbalu. A jestli po nich sáhnou ligové týmy, tak budeme rádi.

Dvakrát jste se zmínil o „středisku“. Pojďme neznalým vysvětlit, co se tím myslí…

To je sportovní středisko mládeže dotované fotbalovou asociací. Součástí jsou také fotbalové třídy ve školách. Děti tak přes den hrají fotbal ve škole a odpoledne v klubu. Profesionální trenéři se o ně starají opravdu komplexně, takže samozřejmostí je třeba i výživa a další záležitosti, na které my třeba v daný okamžik nemáme tolik prostoru v tom tréninkovém procesu. To samozřejmě klubům, v kterých funguje středisko, dává konkurenční výhodu. Nehledě na to, že mají daleko větší možnost přitáhnout k sobě nejlepší hráče.

Sportovní klub se neobejde bez spolupráce s rodiči. Jak jste na tom v tomto ohledu vy? Jsou tady rodiče, kteří jsou zapálení pro věc a snaží se pomoct, nebo berou stadion jako místo, kam párkrát týdně odloží děti, aby si od nich odpočinuli, případně zařídili, co potřebují?

Já na to mám takový příměr, že rodič rovná se manažer, čili pokud máte rodiče na své straně, máte vyhráno. U nás jsou rodiče z valné části pro fotbal zapálení a respektují, jak to máme nastavené, tedy že mají děti vodit na tréninky, určitým způsobem se o ně starat, občas je někam odvézt. Samozřejmě jsou tady i výjimky, tedy lidé, kteří nás berou volnočasovou aktivitu, díky které děti alespoň nesedí doma u počítače a hýbou se. Je jim ale jedno, jestli jde o fotbal nebo jinou sportovní aktivitu. I tohle je ale cesta, protože jenom kvantita udělá kvalitu. Je na nás, jestli si s tím dokážeme poradit, takže my nebráníme naprosto nikomu, aby u nás byl. Máme de facto tři skupiny členů. V každé kategorii je top skupina, dále hráči, kteří tuto elitu dotahují, a nakonec ti, kteří sice nevynikají takovými kvalitami, nicméně mají nějakou ochotu. Buď se vlastní pílí dostanou výš, nebo zůstanou ve výkonnostním fotbale, což znamená, že jenom trénují.

Kolik členů má aktuálně MSK Fosfa Břeclav?

Registrovaných hráčů máme momentálně asi 360. To je včetně dospělých, kterých ale máme celkem málo. V mládežnických kategoriích je hráčů asi 330. Na druhou stranu ale v tomto čísle nejsou započítány ty úplně nejmenší děti, které ještě nejsou zaregistrované. Každopádně když jsem sem v roce 2019 přišel, bylo nás celkem 165. Takže progres je v tomto směru velký.

Přijímáte stále nové členy, nebo máte stavy naplněny?

Novým členům jsme otevřeni neustále a prakticky celoročně. Neděláme klasické nábory, spíš je to udělané tak, že máme neustále nejenom na sociálních sítích, ale i ve školách a na dalších místech zveřejněny informace o tom, jak k nám děti dostat. Co se nám osvědčilo nejvíc, jsou vždycky reference. Pokud je tady rodič spokojený a svěří se dalším, tak oni přijdou. Jak říká klasik: pokud se vám něco nelíbí, řekněte to nám, když se vám něco líbí, řekněte to všem.

Výzvy a plány

S jakými výzvami se jako klub potýkáte?

Vždycky je to financování, protože pokud máte vysoké cíle, což já určitě mám, nejčastější model stojí na dotačních výzvách, které je třeba dofinancovat z vlastních zdrojů. Velká část mé práce tedy představuje vyhledávání těchto výzev, jejich prezentaci lidem v klubu a kolem něj, a přesvědčování sponzorů, aby nás finančně podporovali. Jak jsem už říkal – bez inovací to nejde, neustále něco spravujeme a vylepšujeme prostředí pro děti, aby se tady cítily dobře, stejně jako jejich rodiče. Nápadů nosím v hlavě „milion“, ale kromě peněz je vše limitováno i mým časem a lidskými zdroji. Když to zjednoduším, není problém něco vymyslet, ale udělat. Tady je to všechno ruční práce. Dotační tituly vypisované státní správou jsou samozřejmě věci, které musíme „vyčekat“. Ale vyplatí se to, protože nám zase umožní něco opravit či vybudovat. Jen namátkou – z těchto zdrojů jsme vybudovali třeba novou závlahu nebo umělé osvětlení na druhém hřišti, teď budeme spravovat tribunu, udělali jsme tady krásnou terasu, budeme dělat nové osvětlení na prvním hřišti, řešíme novou kanalizaci, v návaznosti na to chceme vedle hřiště udělat volnočasovou zónu… Těch věcí, které se tady budou dělat, je hodně. Abych nezapomněl: máme také projekt na multifunkční hřiště s umělou trávou na ploše číslo tři. Zkrátka a dobře, pořád se snažím to tady nějakým způsobem zlepšovat a vše směřuji k tomu, aby se tady lidi cítili dobře.

Co si mám představit pod onou volnočasovou zónou?

Zázemí, v kterém by mohl být třeba bazén či vířivky. Uvidíme, zatím to ještě není zpracováno formou detailního plánu. Na druhém hřišti pak v rámci spoluúčasti města řešíme celou regenerační linku pro naše sportovce. V tuto chvíli je tam sauna, malý relaxační bazén, relaxační bazénky na nohy, krásná posilovna a odpočívárna. Pokud tomu ještě trochu dáme, myslím, že to bude fajn…

A v kuloárech jsem zaslechl cosi o tom, že chcete do své správy získat stadion Tatranu…

Je to tak. Souvisí to s mou činností ve Fotbalové asociaci České republiky. Ve spolupráci s městem se snažíme ten stadion dostat do takové formy, aby byl adekvátní k mezinárodním zápasům. Rádi bychom, aby sem přijížděly reprezentační celky, protože Břeclav jako taková leží na pomezí Česka, Rakouska, Slovenska a de facto i Maďarska. A je tady velký zájem o to, aby tady vzniklo, řekněme, národní středisko pro ženský fotbal. Myslím, že ty holky si to zaslouží. A neříkám to jenom kvůli tomu, že už dnes tady organizujeme mezinárodní dívčí a ženské turnaje, které mají obrovský dosah, ale zkrátka cítím, že podobné zázemí v republice chybí a měli bychom to udělat. Samozřejmě je to zase o penězích. A ne malých, to říkám na rovinu. A když už jsme u těch mezinárodních projektů, tak dodám, že v hlavě nosím mimo jiné i nápad na česko-rakouskou fotbalovou akademii.

Oč by mělo jít?

Rádi bychom navázali na spolupráci Břeclavi s rakouským Mitselbachem an der Zaya v oblasti kultury a rozšířili ji na fotbal. Vím, že finanční prostředky bychom na to byli schopni získat, aktuálně zjišťujeme legislativní možnosti, abychom věděli, jakým způsobem to celé spustit. Každopádně myslím, že fotbal v pohraničí si to zaslouží. Inspirací je mi podobný projekt Česko-německé fotbalové školy, který už přes dvacet let úspěšně realizuje jeden můj kamarád v Karlových Varech. Na turnaje jim tam dnes jezdí kluby jako Manchester United nebo Sydney. Toho bych se jednou chtěl v Břeclavi dožít. Je to samozřejmě zase finančně náročné, ale na druhou stranu je to otázka prestiže a dalšího posunu. Toto jsou věci, které mne osobně i klub jako takový ženou dopředu. Když vidíte, že tady třeba během VHS CUP WU15 hrají Sparta nebo Slavie, je jasné, že to není žádný „odkladový“ turnaj, ale opravdu prestižní akce. De facto neoficiální mistroství Česka a Slovenska.  Stejně tak všech námi pořádaných mládežnických turnajů FOSFA Břeclav CUP se účastní spousta velice kvalitních týmů , včetně těch zahraničních .Na této bázi chceme pokračovat a já doufám, že se nám v příštím roce podaří sem dostat mistry ze všech středoevropských zemí v kategorii dívek. To je pro nás cíl na příští rok cíl číslo dvě. Primární cíl je stále stejný – získávat průběžně peníze, aby vše mohlo fungovat tak, jak chceme.

Jak se ale říká, peníze nejsou vše. Co kromě nich považujete za klíč k tomu, aby se vaše břeclavská vize naplnila?

Dobrý kolektiv. To je naprostý základ. A jsem rád, že mám kolem sebe lidi, kteří sdílejí to moje nadšení a pomáhají mi v tom, bez nich to nejde. Klíčem jsou lidi, kteří se chtějí nejen spolupodílet, ale mají chuť sebe i věci, na kterých pracují, zlepšovat a přicházejí s nápady. Každý po čase začne trpět provozní slepotou a některé věci mu mohou uniknout. Potřebujeme tedy nejenom ty kývače, kteří říkají, jak to děláme skvěle, ale hlavně ty, kteří se nebojí říct, že je něco špatně a že by se to mohlo tím a tím způsobem zlepšit.

Do budoucna bych si přál, aby bylo víc lidí, jako je pan Baťka, nebo subjektů, jako je město Břeclav, VHS Břeclav a spousta dalších, na které bych nerad zapomněl. Ti nás podporují a my jim budeme v rámci našich možností dál dokazovat, že si tuto pozornost zasloužíme. Já se budu vždy snažit, abychom plnohodnotně využívali nejen finanční prostředky, ale také potencionál všech těch lidí, kteří se o to tady starají.

Trenér

Dosud jsme s vámi hovořili hlavně jako s bývalým hráčem a činovníkem. Pojďme se podívat na Alexandra Hrabala coby trenéra. Jak si užíváte tuto roli?

Řekl bych, že to je skvělý relax. Děcka vás nabíjí. Já jsem prošel v podstatě trénováním veškerých kategorií, které existují, tedy od mužů po úplně nejmenší děti, a každá měla svoje specifika. Aktuálně mě nejvíc nabíjí to, že můžu předávat své zkušenosti těm nejmenším, u kterých je v momentu, kdy to chtějí, kdy se chtějí zlepšovat a kdy vás vnímají jako „druhého rodiče“, nejlíp vidět pokrok. Ta radost a nefalšované emoce, to je k nezaplacení. Děti ještě nejsou pokřivené systémem a fotbal vnímají prostě jako hru. Každá výhra je emocionálně obrovsky výbušná, stejně tak každá prohra se po emoční stránce rovná téměř konci světa, a to je to, co se mi na tom líbí. Když ty děti dokážeme takhle zvládat a motivovat, tak si myslím, že to je motor, který mě žene dopředu.

Vy osobně nicméně trénujete kategorii U13, což jsou už trochu větší děti. Stále to cítí tak, jak říkáte?

Zatím, zaplaťpánbůh, ano. Navíc mají obrovskou podporu v rodičích, což je skvělé.

Jak jsou na tom z vašeho trenérského pohledu současné děti, pokud jde o kondici, dovednosti, zápal pro hru? Lze to srovnat s obdobím, kdy jste vy sám hrál jako mládežník?

Zhodnotil bych to asi tak, že děti dneska mají velmi slabou průpravu v rámci školních aktivit i osobního života. Jednoduchý příměr je obyčejný kotoul nebo cokoliv gymnastického, kdy my jsme tohle nemuseli řešit, protože šplháním po stromech a lozením všude možně se člověk tyto věci nepřímo učil. Dnešní děcka, když to nedělají ve škole, tyto dovednosti nemají. To se tedy bavím spíš o tělocvičné průpravě. Co se týče fotbalu, samozřejmě to je návazná věc, ale ta vášeň je stejná. Pokud dítě ten sport miluje, tak sem vždycky cestu najde. A jestli to má nějak jinak, během krátké doby se to vždycky vyselektuje. Vášeň zůstává, jen ta tělocvičná kvalita je slabší.

S mobilem v ruce zkrátka kotoul neuděláte…

Je to tak. Doba je prostě jiná a takový ten obyčejný život mimo fotbal je slabý, proto to negeneruje tolik sportovců. Dnešní děti mají až na výjimky tendenci uhýbat před vším, co je trochu složitější. Ony ty překážky nepřeskočí, ale obejdou. Nebo couvnou.

Což samozřejmě není dobrý návyk pro život…

No, to není.

Jaké vlastnosti by měl podle vás mít každý sportovec a jaké hodnoty se snažíte svým svěřencům vštěpovat a proč?

My chceme z těch děcek vychovávat dobré lidi, to je samozřejmý základ. Co se týče sportu, tak samozřejmě jsou to hodnoty jako fair play, vášeň, týmovost, kamarádství a spolupráce. Cílem je, aby to vyústilo v dobrého člověka, protože jenom dobrý člověk může dělat kolektivní sport. Je to tak, že když vypadne jeden článek, pocítí to všichni. Takže se snažíme, aby hráči v týmu byli v nějaké kohezi a neustále spolupracovali a aby to fungovalo na bázi radosti ze hry, vášně a nadšení. Bez těchto vlastností to ve sportu nikam nedotáhnete. Stejně tak bez disciplíny. Už od přípravky dětem vštěpujeme, že musí chodit včas na trénink, mít veškeré věci, být řádně ustrojeny a podobně. V tomto směru se snažíme spolupracovat i s rodiči, protože disciplínu si děti přinášejí z rodiny.