Radek Juška: Člověk se nesmí vzdát po prvním nezdaru

Jak jste se dostal k atletice? Byla to vaše volba, nebo vás ke sportu a konkrétně této disciplíně nasměrovali rodiče?

K atletice jsem se dostal, dá se říct, tak trochu náhodou. Na základní škole v Hustopečích nás paní učitelka Nemeškalová brávala na závody dnes známého hustopečského skákání a já jsem tam dokázal bez trénování vyhrávat, a když jsem pak šel na střední školu do Břeclavi, řekl jsem si, že bych na to mohl zkusit i trénovat. A už jsem u atletiky zůstal. Ke sportu mě to většinou táhlo samo, takže to bylo jednodušší. Rodiče mě jen nasměrovali k tomu, abych si vybral, v té době ještě mezi fotbalem a atletikou, a abych dělal jednu věc pořádně.

V kolika letech jste začal?

S atletikou jsem konkrétně začínal docela pozdě a to v nějakých 15-16 letech.

Věnoval jste se v dětství kromě fotbalu a atletiky i jiným sportům?

Jelikož pocházím z malé vesničky Starovičky, tak se tam pořádně nic dělat nedalo, tedy kromě fotbalu, takže jsem od mala hrál fotbal, ale ve volných chvílích jsme s místními kluky dělali snad úplně všechno.

Jako atlet jste si vyzkoušel i další disciplíny, proč jste si jako tu hlavní vybral právě skok daleký?

Začínal jsem skokem do výšky, ale když jsem si pak prošel skoro každou disciplínou, tak se mi v tom „písku” zalíbilo nejvíce, možná i proto, že mi to šlo nejvíc. Takže i dodnes se věnuji samozřejmě hlavně skoku do dálky, ale doplňkově i trojskoku.

Dnes Radek závodí za pražský Olymp

Foto: archiv Radka Jušky

Nelitoval jste nikdy tohoto rozhodnutí?

Nelitoval, skok daleký, ale i všeobecně atletika, mi za ty léta přirostly k srdci.

Co byste vzkázal dětem, které se rozhodují, jestli se v atletice vydat vaším směrem, nebo zvolit jinou disciplínu?

Vzkázal bych jim asi jen jedinou věc: ať se vydají jakýmkoliv směrem, tak se se nesmí vzdát hned po prvním nezdaru, který zažijí. Naopak se  z něj musí poučit. Tenhle nezdar je posílí a posune ještě dál.

Jak vzpomínáte na svou dětskou atletickou kariéru v barvách TJ Lokomotiva Břeclav a na trenéra Zbyňka Chlumeckého?

Na tu dobu vzpomínám rád, protože jsem tam byli skvělá parta a hlavně tam nebyly úplně ty super podmínky, jako například v Praze, takže se člověk naučil spoustě věci. Třeba když chtěl v zimě běhat venku na dráze, tak si ji musel nejdříve odhrnout. Naučil jsem se, že nic není zadarmo.

V kterých letech jste v klubu působil? Jakých úspěchů jste s Břeclaví dosáhnul?

V Břeclavi jsem působil v letech 2008-2014 a největší úspěch byl, kdy mě trenér Chlumecký dostal až na mistrovství světa juniorů.

Předpokládám, že se do Břeclavi občas vracíte. S jakými pocity?

Občas to vyjde, že se tam zastavím, ale bohužel poslední dobou už málo. Když už to ale vyjde, tak velice rád, protože se mi vrací vzpomínky, jaké jsem tam zažil a hlavně se zase po nějaké době vidím s trenéry a atlety, vedle kterých jsem vyrůstal.

Do areálu břeclavské Lokomotivy se sice nevrací často, ale vždy rád

Foto: archiv Radka Jušky

Aktuálně jste členem pražského Olympu. Přestoupil jste do něj přímo, nebo jste měl „zastávku“ ještě jinde? A co se tím pro vás změnilo, pokud jde o tréninkové metody, frekvenci apod.?

Přešel jsem rovnou do Olympu, kde jsem až doteď. Byla to velká změna. Bydlel jsem přímo v areálu Olympu, takže jsem měl vše na dosah ruky a hlavně jsem už nechodil do školy, takže jsem se soustředil čistě jen na atletiku. Když to vezmu skrze tréninkové podmínky, tak to byl o level jinde, protože jsem poprvé trénoval v kryté hale, což byla v zimním období velká výhoda.

Jak vypadá typický trénink skokana? Která z jeho částí vás nejvíc baví?

Trénink skokana se skládá z velké části z techniky skákání a odrazů, ale nesmím zapomenout  ani na trénink rychlosti a na posilovnu.

Považujete některou z tréninkových částí za „nutné zlo“?

Nutné zlo byla ze začátku podzimní příprava, kdy se naběhávají větší objemy, ale s odstupem času jsem si na to zvykl a nyní to mám docela rád.

Na svém kontě máte mj. zlato z Univerziády, dvě stříbrné medaile z ME, 8 zlatých z MČR, 7 z Halového MČR. Kromě toho jste také od roku 2017 držitelem českého národního rekordu. Kterého ze svých úspěchů si nejvíce ceníte a proč? 

Určitě si cením každého úspěchu a každé medaile. Ale kdybych musel vybrat jen jeden, tak ten český rekord 831 cm. Bylo to v roce 2017, kdy jsem se na začátku toho roku zranil. Takže pak ta rekonvalescence nějakou chvíli trvala, ale byl to malý neúspěch, který mě posunul dál a začal jsem díky tomu vnímat i jiné věci a ne jen dřinu.

Na nedávném halovém mistrovství Evropy v Istanbulu jste skočil 794 cm, své letošní maximum, a obsadil krásné páté místo. Gratuluji! Jaké další závody vás letos ještě čekají?

Děkuji. Z velkých závodů mám letos v plánu ještě mistrovství světa venku, kde chci také zabojovat o co nejlepší výkon.

Máte jako atlet nějaké nesplněné sny? A co děláte pro to, aby se vyplnily?

Můj sen a takový hlavní cíl je, abych se dostal na troje olympijské hry. Zatím se mi povedlo startovat na jedněch, v roce 2016 v Riu, takže se musím probojovat ještě na dvoje. V tomhle nezbývá nic jiného, než na sobě stále pracovat a zlepšovat se.

Do kolika let máte v plánu závodit?

Abych si mohl splnit sen o trojích olympijských hrách, tak mi to vychází nejméně do pětatřiceti. (Pozn. red.: ve středu 8. března Radek oslavil třicáté narozeniny.) 

Vím, že je to předčasné, ale máte již plány na období svého „sportovního důchodu“? Budete se věnovat trénování?

Úplné plány ještě nemám. Rád bych zůstal u atletiky a předával své zkušenosti a znalosti ze skoku do dálky trénováním malých dálkařů, ale všechno se bude odvíjet podle toho, jak ještě dlouho budu aktivním atletem a samozřejmě na financích, abych mohl zabezpečit rodinu.